Jalovec polehavý 'Wiltonii' (Juniperus horizontalis 'Wiltonii') je nejstarší a nejrozšířenější modrá plazivá odrůda tohoto druhu, v obchodě známá také jako 'Blue Rug'. Od ostatních modrých selekcí se liší především růstem: výhony se nezvedají a leží na podkladu celou svou délkou, takže porost je opravdu plochý a přesně sleduje tvar terénu. Modrošedý tón olistění je matnější a šedivější než sytě modrá barva novějších odrůd a v průběhu roku se prakticky nemění, což je u modrých jalovců spíš výjimka.
Rostlina tvoří dlouhé, jen málo rozvětvené šlahouny, které se rozbíhají od středu a přes sebe se vrství jen pozvolna. Na koncích výhonů je olistění šupinovité a přitisklé, hlouběji v porostu se objevují krátké šidlovité jehlice. Povrch olistění nese bělavý voskový povlak, který dává celé rostlině stříbřitě modrý odlesk; v šikmém světle se stříbřitá složka projeví nejvíc. Na starších rostlinách se tvoří kulovité šišticovité plody velikosti hrášku, zbarvené šedomodře s ojíněním; u polehavých jalovců jsou nenápadné, ale na této odrůdě se objevují častěji než u jiných.
Přes rok se rostlina barevně mění málo. Nové přírůstky jsou v květnu a červnu o odstín světlejší a stříbřitější, jinak porost drží stejný modrošedý tón od jara do zimy. V tuhých mrazech se zbarvení u části rostlin posune k fialovošedé, ale změna je nevýrazná a mnohé porosty ji neukážou vůbec. Právě tato barevná stálost odrůdu odlišuje od odrůd typu 'Blue Chip', které v zimě fialovějí. Vzhled porostu proto zůstává celý rok vyrovnaný.
Nároky odpovídají původnímu prostředí druhu, tedy skalním plotnám a písčinám Severní Ameriky. Odrůda vyžaduje plné slunce, snese lehký polostín, ale tam prořídne. Půda má být propustná, nepříliš těžká, od suché po mírně vlhkou; vápnitý i kyselý podklad je bez problémů. Trvale mokré a ulehlé místo je pro rostlinu smrtelné, zatímco mráz, vítr, městské prostředí i posypová sůl jí nevadí. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 4, přibližně -29 až -34 °C.
Konečná výška je nízká a prameny se v ní rozcházejí: většinou se uvádí 10 až 20 centimetrů, německé školky počítají s 20 až 30 centimetry, protože starší porosty se zvedají navrstvením výhonů na sebe. Do šířky se jedna rostlina rozroste na 1,5 až 3 metry, roční přírůstek do stran bývá 10 až 25 centimetrů. Plocha se tedy zapojí poměrně rychle, ale nikdy nenabude na výšce. Řez rostlina snáší jen v olistěné části; obnažené staré dřevo zůstává trvale holé, a protože se výhony nezvedají, je omezení citelnější než u vystoupavých odrůd. Na zapojený pás stačí při tomto přírůstku dvě rostliny na metr čtvereční.
Hlavním použitím jsou velké plochy, kde nemá nic přerůstat: rovné pásy podél cest a parkovišť, svahy a násypy, které porost zpevňuje a zaplevelení potlačuje, dále hrany terasových zídek, odkud šlahouny volně přepadají, a hroby. Uplatní se také ve skalkách a ve vřesovištních partiích a v mělkých nádobách. Protože porost drží jen několik centimetrů nad zemí, není vhodný do záhonů s bujnými trvalkami, které ho přestíní a zarostou; nejlépe funguje samostatně nebo s pomalu rostoucími koniferami a nízkými travinami. Dobře snáší i pěstování nad vodorovnou plochou, kde se šlahouny stáčejí přes okraj nádoby, a v městské zeleni obstojí v pásech mezi dlažbou a obrubníkem. Sešlapávání ale trvale poškozuje větvičky, takže jako pochozí pokryv se odrůda nepoužívá.
Odrůda vznikla jako přírodní mutace nalezená v roce 1914 na ostrově Vinalhaven u pobřeží státu Maine. Podle americké databáze konifer ji odtud přinesl Jacob van Heiningen ze South Wiltonu ve státě Connecticut a od jména jeho sídla je odvozen i název kultivaru 'Wiltonii'. V obchodě se rozšířila hlavně pod jmény 'Blue Rug' a 'Glauca', takže v katalozích se stejná rostlina objevuje pod třemi označeními. Základní druh popsal Moench a roste v Severní Americe od Aljašky po severní státy USA. Více než sto let v pěstování udělalo z této odrůdy standard, proti kterému se novější modré selekce srovnávají.