Jalovec polehavý 'Blue Chip' (Juniperus horizontalis 'Blue Chip') je nízká plazivá konifera vybraná pro stříbřitě modré zbarvení jehlic. Základní druh roste v Severní Americe od Aljašky přes Kanadu po severní státy USA, na skalních plotnách, písčinách a březích jezer; odtud pramení jeho odolnost k mrazu, k větru i k suchu. Modrých odrůd jalovce polehavého je v sortimentu víc a 'Blue Chip' se mezi nimi pozná podle dvou znaků: podle sytosti modrého tónu a podle nafialovělého zbarvení, které se v zimě objevuje na koncích výhonů.
Habitus je kobercový, ale ne zcela přitisklý. Hlavní výhony se rozbíhají vodorovně na všechny strany, postranní větvičky se vrství přes sebe a konce výhonů se mírně zvedají nad plochu porostu. Rostlina proto působí jako nízký, měkce vyklenutý polštář s nepravidelným obrysem, nikoli jako plochá rohož. Jehlice jsou jehlicovitého typu, drobné, špičaté a mírně odstávající, svrchu stříbřitě modré s bělavým pruhem, při rozemnutí aromatické. Šišticovité plody velikosti hrášku se tvoří jen vzácně a okrasná hodnota odrůdy na nich nestojí.
Barevný průběh roku je hlavní ozdobou. Nový přírůstek je v květnu a červnu nejsvětlejší a nejvíce stříbřitý, v plném letním slunci se modrá barva prohlubuje. S prvními mrazy přechází zbarvení na koncích výhonů do fialova a tento nádech vydrží do předjaří, takže porost má přes zimu dvoubarevnou kresbu, modrý střed a fialovější okraje. Zjara se s rašením vrací čistě modrý tón. Zbarvení je nejvýraznější na plném slunci; v polostínu porost řídne, modrá barva bledne a fialová zimní změna se téměř neprojeví.
Stanovištěm je plné slunce, snesitelný je lehký polostín. Půda má být propustná, spíše lehčí, písčitohlinitá, od suché po mírně vlhkou; těžká ulehlá zemina a zimní zamokření jsou hlavním rizikem, mráz nikoli. Vápnitý podklad, chudou půdu i kamenitou suť odrůda snáší, stejně jako posypovou sůl a městské prostředí. Zavedené rostliny přečkají letní přísušky bez zálivky. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 4, tedy přibližně -29 až -34 °C, což je pro celé Česko s rezervou. V hustém porostu se ale při dlouhém vlhkém jaru drží vlhkost mezi vrstvami výhonů, a právě tam se u jalovců objevuje odumírání jednotlivých větviček; místa s proudícím vzduchem jsou proto vhodnější než uzavřené kouty.
Konečná výška se pohybuje mezi 20 a 40 centimetry, v literatuře se objevuje rozsah 15 až 50 centimetrů podle věku a živin; starší porosty se zvedají tím, že nové výhony přerůstají staré. Do šířky se rostlina rozkládá na 1,5 až 2 metry, roční přírůstek bývá 15 až 30 centimetrů do stran. Řez odrůda snáší, potřeba ale není; zkrácení se drží v olistěné části výhonu, protože ze starého bezlistého dřeva jalovce neobrážejí. Pro souvislý pokryv se počítají dvě až tři rostliny na metr čtvereční.
V zahradě se odrůda používá jako krycí dřevina na svahy a násypy, kde zpevňuje půdu a potlačuje plevel, dále do skalek, štěrkových a vřesovištních partií, na hrany zdí a zídek, odkud výhony přepadají, a na hroby. Osvědčuje se i v nádobách a truhlících, včetně balkonů na plném slunci. Modrá barva funguje jako protiváha zlatých a zelených konifer a vedle šedolistých trvalek, kavylů a rozchodníků udrží plochu barevně čitelnou i v zimě. Protože porost neroste do výšky, nechává vyniknout solitérám vysazeným do jeho plochy; vzpřímené jalovce, kosatce nebo nízké trvalky z něj vystupují bez konkurence o světlo. Pro pojezdové ani pochozí plochy se odrůda nehodí, sešlapání trvale poškozuje větvičky.
Odrůda vznikla v Dánsku. Podle americké databáze konifer ji na začátku devadesátých let vybral A. M. Jensen v Ortingu ze semenáčů jalovce polehavého a do prodeje ji zavedla školka Thomsen's Planteskole pod jménem 'Blue Moon'. Když ji na americký trh uváděla školka D. Hill Nursery v Union ve státě Illinois, přejmenovala ji na 'Blue Chip', aby se nepletla se vzpřímeně rostoucím jalovcem skalním 'Blue Moon'. Druhové jméno horizontalis odkazuje na vodorovný růst větví a české jméno polehavý znamená totéž. Druh popsal Moench na konci 18. století a v zahradách se rozšířil až s poptávkou po nízkých krycích dřevinách ve 20. století.