Jalovec pobřežní 'Blue Pacific' (Juniperus conferta 'Blue Pacific') je nízká plazivá odrůda druhu, který v přírodě roste na písečných plážích a přímořských dunách japonských ostrovů a Sachalinu. Novější botanické zpracování vede druh jako poddruh jalovce tuhého, tedy Juniperus rigida subsp. conferta, v obchodu se ale drží starší jméno. Odrůda byla vybrána pro sytější modrý odstín jehlic a nižší, méně rozvolněný růst, než má planý druh.
Jehlice jsou šídlovité, postavené po třech v přeslenech a na výhonu těsně nahloučené - právě na to odkazuje druhové jméno conferta, tedy nahloučená. Měří necelý centimetr, jsou sytě modrozelené až sivě modré a na dotek podstatně měkčí než u jalovce obecného. Při rozemnutí voní pryskyřičně. Výhony vyrůstají z krátkého středu vodorovně, jsou dlouhé, tenké a na koncích převislé, takže rostlina netvoří pevný polštář, ale plochý koberec s rozvolněnými, splývavými okraji. Mladé letorosty jsou nažloutle zelené a proti modrým jehlicím vystupují.
Barva se v průběhu roku téměř nemění. I v zimě zůstává porost modrozelený, bez purpurového a bronzového přebarvení, jaké je typické pro severoamerické plazivé jalovce - tohle je vedle sytosti modré nejnápadnější rozdíl proti odrůdám jalovce polehavého. Kvete v květnu a červnu, šištice jsou kulovité, za zrání modročerné a pokryté šedavým voskem; dozrávají druhý rok.
Stanovištěm je plné slunce a písčitá nebo štěrkovitá, spolehlivě propustná půda. Sucho, přímořský slaný vítr i zasolený substrát snáší tato odrůda lépe než ostatní jalovce a hodí se proto na místa, kde se v zimě solí nebo kde je zemina písčitá a vysychavá; trvale vlhkou a ulehlou půdu naopak nesnáší a v ní hnijí kořenové krčky. Mrazuvzdornost je slabou stránkou: spolehlivá je v zóně 6, tedy přibližně do -23 °C. Při nižších teplotách, v bezsněžných zimách a na vysušujícím zimním větru jehlice hnědnou a výhony odspodu prosychají. Ve srovnání s jalovcem obecným a jalovcem polehavým jde o jasně nejcitlivější druh z běžně pěstovaných pokryvných jalovců, takže v polohách západních Čech patří na teplé, chráněné místo, ke zdi, na terasu nebo do nádoby, kterou lze na zimu přesunout, nikoli na otevřenou plochu.
Roste 15 až 20 centimetrů ročně, tedy zřetelně rychleji než pokryvné odrůdy jalovce obecného. Výška zůstává mezi 15 a 30 centimetry, šířka je po deseti letech 100 až 150 centimetrů a u starých rostlin ve vhodných podmínkách i více. Konce výhonů rostlina snáší zkracovat a ve větších výsadbách se tím porost udržuje v hranicích plochy i vrstvení; staré bezlisté dřevo ale neobráží, proto se zpětný řez do nahé části nevyplatí. Množí se řízky, výsevem se odrůda nezachová. Zvěř porost prakticky nespásá a plazivé výhony spolehlivě zpevňují sypké písčité svahy - stejnou roli hraje druh i v přírodě, kde poutá pohyblivý písek dun. Ve vlhkých jarech se na koncích výhonů objevuje odumírání způsobené houbou Phomopsis, v ulehlé a zamokřené půdě hniloba kořenů a v suchém teple na chráněných místech svilušky.
Použití vychází z habitu a nároků: na hrany zvýšených záhonů, zídek a schodišť, odkud výhony splývají přes okraj, do nádob a truhlíků, na svahy a do štěrkových a mediteránních výsadeb, k bazénům a na plochy u komunikací s posypovou solí. V modelovaných japonizujících zahradách zastupuje plochý modrý tón u kamene a vody. Na metr čtvereční souvislé plochy připadají tři až čtyři rostliny. Modrá barva vynikne proti světlému kamenivu, šedému štěrku a proti tmavě zeleným tisům.
Odrůdu zavedla na trh v roce 1972 kalifornská školka Monrovia Nursery a od té doby se z ní stal nejrozšířenější kultivar tohoto druhu v západních zahradách. Základní druh pochází z písečných dun japonských ostrovů a ruského Sachalinu; roste tam v pásu přímo nad hranicí příboje, což vysvětluje jeho snášenlivost k soli, písku a vysychání. Latinské conferta znamená nahloučená a míří na jehlice těsně nahloučené na výhonu. Jméno odrůdy spojuje barvu jehlic s oceánem, u kterého druh přirozeně roste. V současné taxonomii je druh řazen jako poddruh jalovce tuhého, Juniperus rigida.