Jabloň domácí 'Parména Zlatá' (Malus domestica 'Parména Zlatá') je raně zimní odrůda anglického původu, u nás rozšířená pod lidovým názvem Zlatá reneta a v německé literatuře uváděná jako 'Wintergoldparmäne'. Do poloviny dvacátého století patřila v českých zemích k nejpěstovanějším odrůdám a dodnes se drží jako klasika starých sadů.
Plody jsou středně velké, tupě kuželovitého tvaru. Základní barva slupky je zlatožlutá, na osluněné straně ji překrývá červenooranžové líčko; pro odrůdu jsou typické drobné rzivé výstupky na povrchu plodu. Dužnina je nažloutlá, pevná, chuť sladce navinulá a výrazně kořenitá s renetovitým charakterem, který dal odrůdě její lidové jméno.
Termín sklizně je u této odrůdy zásadní. Uvádí se polovina září až první polovina října; při časnějším sběru plody výrazně ztrácejí skladovatelnost, proto se doporučuje sklízet až v první polovině října. Konzumní zralosti plody dosahují koncem října, ve sklepě vydrží zhruba do Vánoc a v dobře chlazeném prostoru až do února.
Jabloň je cizosprašná, k dobré násadě je proto potřeba jiná odrůda kvetoucí ve stejném období. Do plodnosti nastupuje středně brzy, plodí pravidelně, ale při přetížení plody drobní, takže se vyplatí probírka plůdků.
Stanoviště vyžaduje slunné, teplejší a vzdušné, s propustnou, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou. Ve vlhkých a chladných polohách je odrůda náchylnější ke strupovitosti a plody ztrácejí typickou kořenitost. Podnož určuje konečnou velikost stromu: na semenáči nebo A2 vzniká dlouhověký vysokokmen do sadu a k cestě, na M26 a M7 samonosnější čtvrtkmen do zahrady a na slabě rostoucí M9 nízký zákrsek s brzkou plodností, u něhož je nutná trvalá opora a závlaha.
Řez se provádí jako průklest na konci zimy; koruna musí zůstat prosvětlená, jinak plody nevybarvují a hůř vysychají po dešti. U starších stromů se provádí zmlazení postupně během několika sezon.
Plody se hodí k přímému konzumu, na sušení a moštování. Kořenitá chuť se dobře uplatní v moštech a v jablečném víně, kde odrůda dodává výraznou aromatiku. Vzhledem ke střední velikosti a pevné dužnině se plody používaly i na křížaly a do jablečných směsí.
Odrůda dobře snáší i tvarované vedení. Ve starých zahradách se pěstovala jako polokmen u cesty nebo jako palmeta u jižní zdi, kde vyšší teplota podpořila vybarvení plodů a jejich typickou kořenitost. Ve vlhkých letech je vhodné sledovat zdravotní stav listů.
Parména zlatá je velmi stará odrůda, jejíž zmínky sahají podle některých pramenů až k roku 1200; za zemi původu se pokládá Anglie, odkud se počátkem devatenáctého století rozšířila do Německa a odtud do dalších částí Evropy. Pomolog Eduard Lucas a Johann Georg Conrad Oberdieck ji popsali v roce 1859 v příručce Illustriertes Handbuch der Obstkunde jako 'Wintergoldparmäne'. Označení parména je starý pomologický termín pro skupinu odrůd kuželovitého tvaru s kořenitou chutí, přívlastek zlatá odkazuje na barvu slupky.