Hvozdík písečný (Dianthus arenarius) je planý druh hvozdíku, nízká stálezelená trvalka, jejíž květ se zblízka nedá splést. Bílé okvětní lístky jsou hluboce roztřepené do tenkých třásní, takže květ působí krajkově a vzdušně a za klidného dne se nad ním drží sladká vůně. Zahradník ho pěstuje právě kvůli této kombinaci jemné stavby květu a vůně.
Druhou předností je načasování. Kvete v červenci a srpnu, tedy ve chvíli, kdy hvozdík sivý i většina dalších polštářových hvozdíků mají kvetení dávno za sebou. Na skalce tak navazuje tam, kde jarní a časně letní barvy končí, a přidává bílou do nejteplejší části léta.
Pod květy leží hustý nízký polštář z úzkých sivomodrých listů, který zůstává barevný i přes zimu. V květu dosahuje kolem 15 cm. Rostlina se rozrůstá trsy a šíří se i semenem, takže na vhodném místě se kolem mateřského polštáře časem objeví mladé semenáče.
Jméno napovídá, co potřebuje. Nejlépe roste v písčité nebo vápnité, velmi propustné půdě s neutrální až zásaditou reakcí a na plném slunci. Těžká, vlhká zem je pro něj nevhodná: trs v ní slábne a krček zahnívá. Mráz mu nevadí, zimu snáší bez krytu, pokud v ní nesedí v mokru; přikrývka z listí by spíš škodila, protože drží vlhkost.
Ze semene vykvétá obvykle až ve druhém roce. První sezona patří zapojení polštáře, květy přicházejí následující léto.
Uplatnění najde na skalce, v písčitém suchém záhonu a v přírodní výsadbě, kde má působit jako kus suché výslunné stepi. Hodí se k nízkým travám a jiným suchomilným trvalkám, které nepotřebují živnou půdu ani zálivku. Proti vyšlechtěným odrůdám je skromnější, zato přirozený a kvete v době, kdy je o bílé květy na skalce nouze.
Péče je minimální. Nehnojí se a zalévá se jen po výsadbě, než zakoření. Odkvetlé stonky lze nechat dozrát, má-li se rostlina sama rozšířit semenem, nebo je zastřihnout nad polštářem, aby zůstal úhledný a kompaktní.