Hrušeň obecná 'Williamsova červená' (Pyrus communis 'Williamsova červená') je barevná mutace odrůdy 'Williamsova čáslavka', tedy nejrozšířenější hrušně na světě. S výchozí odrůdou sdílí chuť, dobu zrání i nároky na pěstování a liší se od ní hlavně vybarvením plodu. Proti žluté 'Williamsově' z nabídky je tedy rozdíl především na pohled.
Strom roste středně bujně, tvoří vzpřímenou až jehlancovitou korunu a plodit začíná brzy. Plody jsou střední až velké, kuželovitě baňaté, s mírně hrbolatým povrchem a hladkou slupkou bez rzivosti. Na žlutavém podkladu se rozlévá neostře ohraničená červeň, která v době dozrávání tmavne až do jahodového tónu. Na osluněných částech koruny je vybarvení nejsilnější, a prosvětlovací řez se proto projeví i na vzhledu úrody.
Dužnina je bílá, velmi šťavnatá, neobyčejně jemná a máslovitě rozplývavá. Chutná sladce navinule, s výraznou kořenitostí a silnou vůní, podle které se tahle hruška v sortimentu pozná mezi všemi ostatními. V čerstvém stavu vynikne aroma nejvíc; plody jsou ale také klasickou surovinou pro kompoty a pálenky a hruškovice z nich patří k nejznámějším ovocným destilátům. Zpracovat se dají i na mošt, sušené plody nebo marmeládu.
Sklizňová zralost přichází na přelomu srpna a září podle polohy. Plody se trhají ještě tvrdé a jíst se dají zhruba po týdnu. V chladu vydrží dva až tři týdny, déle uložené moučnatí. Úrodu je proto potřeba sníst nebo zpracovat rychle a sklizeň načasovat přesně.
Odrůda je cizosprašná a potřebuje poblíž jinou hrušeň se stejnou dobou květu. Spolehlivě ji opylují 'Boscova lahvice', 'Konference', 'Charneuská', 'Clappova' a 'Červencová'.
Patří na slunné a teplejší místo s hlubší, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou. Velikost stromu a snášenlivost k půdě určuje podnož. Na hrušňovém semenáči vyroste vzrostlý strom pro extenzivní výsadbu; na kdouloni MA nebo MC zůstane koruna nižší, plodí dřív a plody bývají větší. Kdouloň ale chce vlhčí půdu bez přebytku vápníku a s touto odrůdou nesrůstá dobře, proto se mezi ně vkládá mezištěp.
Ze zdravotních potíží je třeba počítat se strupovitostí hrušně a s mšicí hrušňovou, která kroutí mladé listy. Ve vlhčích letech přichází rez hrušňová, jejímž mezihostitelem je jalovec, takže náchylné jalovce blízko stromu tlak choroby zvyšují. Hrušňová plodomorka deformuje plody a ty předčasně padají. Vzdušná koruna a včasný úklid napadeného listí potřebu zásahů snižují.
Výchozí odrůda vznikla kolem roku 1770 v anglickém hrabství Berkshire, v obci Aldermaston, jako semenáč vypěstovaný místním učitelem. Do obchodu ji uvedl Richard Williams, jehož jméno nese. Do českých zemí se ve druhé polovině devatenáctého století šířila z Čáslavi. Červené mutace se objevily ve dvacátém století jako pupenové sporty, tedy náhodné změny jedné větve, které se dále množily roubováním a udržely si chuť i vůni výchozí hrušky.