Dřišťál Juliin (Berberis julianae) je stálezelený trnitý keř z čeledi dřišťálovitých, původem ze středních a západních provincií Číny — Chu-peje, Chu-nanu, S'-čchuanu, Kuej-čou a Kuang-si. Do evropské kultury se dostal na počátku 20. století po sběrech Ernesta Henryho Wilsona. Mezi stálezelenými dřišťály je nejodolnější vůči mrazu, a právě to z něj v Evropě udělalo hlavní druh pro neprostupné obranné výsadby a pro stálezelené ploty.
Habitus je vzpřímený a hustě větvený, u starších rostlin široce vejčitý až kulovitý, s tuhými rýhovanými žlutavě hnědými letorosty. V každém uzlu vyrůstá trojklaný trn dlouhý dva až čtyři centimetry. Listy jsou nahloučené ve svazečcích, kožovité, protáhle eliptické až kopinaté, čtyři až osm centimetrů dlouhé a dva až dva a půl centimetru široké, na okraji ostře pilovité s bodlinatými zuby; líc je tmavě zelený a lesklý, rub světlejší. Kombinace tuhého ostnitého listu a dlouhých trnů dělá z porostu neprůchodnou překážku.
Květy se otevírají v květnu a červnu ve svazečcích po osmi až patnácti, jsou drobné, sytě žluté, zvenčí často červeně naběhlé a šíří těžkou, pro mnoho lidí nepříjemnou vůni; hmyz je naopak vyhledává a keř v době květu hlasitě bzučí. Plodem je podlouhle vejčitá bobule dlouhá zhruba centimetr, modročerná a silně ojíněná, dozrávající v říjnu. Na keři vydrží do zimy a slouží jako potrava ptákům.
Sezonní průběh nemá výrazný útlum. Rašení je pozdní, obvykle ve druhé polovině dubna, a mladé listy bývají bronzově naběhlé. V zimě list vytrvává a působením mrazu přechází do vínově červených a purpurově bronzových tónů, které se s jarem vracejí do zelené. V extrémních zimách bez sněhu a s vysušujícím větrem se objevují hnědé okraje listů a část olistění opadá; keř to překonává bez trvalých následků a obráží i ze starého dřeva.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, snáší také hlubší stín, kde ovšem kvete a plodí slabě. Půda může být běžná zahradní, propustná, od kyselé po vápnitou; druh zvládá sucho, městské prostředí i kořenový prostor omezený zpevněnými plochami. Trvalé zamokření nesnáší. Choroby a škůdci se u něj vyskytují jen výjimečně, k nejčastějším patří houbová skvrnitost listů na trvale vlhkých a nevětraných místech.
Vzrůst je středně rychlý s ročním přírůstkem dvacet až třicet centimetrů. Konečná výška se v našich podmínkách pohybuje kolem dvou metrů, ve starých a chráněných výsadbách i tří až čtyř metrů; šířka odpovídá zhruba výšce. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 5, tedy přibližně minus pětadvaceti stupňům Celsia, a je nejvyšší ze všech stálezelených dřišťálů. Řez snáší velmi dobře včetně zmlazení do starého dřeva, ze kterého spolehlivě obráží; regenerace po tvrdém zásahu trvá dvě sezony.
Hlavní použití je obranný a stálezelený plot, kde se vysazuje ve sponu čtyřiceti až šedesáti centimetrů v jedné řadě a stříhá se jednou ročně po odkvětu, případně podruhé koncem léta. Uplatní se také jako solitéra, v ochranných pásech kolem pozemků, ve výsadbách u komunikací a v podrostu vyšších stromů. Práce s keřem vyžaduje silné rukavice a chráněné předloktí, protože trny jsou tuhé a rány po nich se hojí pomalu. Plody nejsou vhodné k přímé konzumaci a kůra obsahuje žlutý alkaloid berberin.
Druh popsal rakouský botanik Camillo Karl Schneider a druhové jméno julianae dal podle své ženy Juliany — jde tedy o osobní věnování, nikoli o odkaz k místu nebo k vlastnosti rostliny. Materiál pocházel ze sběrů anglického lovce rostlin Ernesta Henryho Wilsona v čínské provincii Chu-pej z počátku 20. století; Wilson v téže oblasti nalezl i řadu dalších dřevin, které dnes patří k základu evropských zahrad. Rodové jméno Berberis je arabského původu, české dřišťál je staré lidové označení a alkaloid berberin, který barví dřevo a kůru dožluta, nese jméno právě po rodu.