Dřín japonský (Cornus kousa) je opadavý velký keř až malý strom z horských lesů Japonska, Koreje, Tchaj-wanu a Číny. Tato karta patří základnímu druhu, ne pojmenované odrůdě. Druh se množí semenem a je cizosprašný, takže každý semenáč je originál: rostliny se liší velikostí a tvarem zákrovních listenů, odstínem bílé, někdy s krémovým nebo slabě růžovým nádechem, bohatostí kvetení i velikostí a chutí plodů. Semenáč také začíná kvést později, obvykle v pátém až sedmém roce, kdežto vegetativně množené odrůdy kvetou už jako mladé rostliny.
Roste pomalu a s věkem ještě zvolňuje. Dorůstá 3-6 m na výšku a 4-5 m na šířku. V mládí je vzpřímený a vázovitý, později se větve rozkládají do téměř vodorovných pater a koruna se zakulacuje. Starší rostliny zdobí borka: šedohnědá kůra se odlupuje v nepravidelných plátech a odhaluje žlutohnědou až skořicovou kresbu, která vynikne hlavně v zimě. List je úzce elipsovitý až vejčitý, 4-11 cm dlouhý, tmavě zelený, na rubu sivý.
Kvete v květnu a červnu, až na plně olistěné rostlině. Čtyři zákrovní listeny jsou 3-8 cm dlouhé, vejčité a na konci zašpičatělé; drobné zelenožluté kvítky sedí po dvaceti až čtyřiceti v kulovité hlávce uprostřed. Dřín květnatý (Cornus florida) má listeny naopak vykrojené, kvete v květnu na bezlistých větvích a nese jednotlivé červené bobulky. Z každé hlávky dřínu japonského dozrává jediné kulovité souplodí podobné jahodě, velké kolem 2 cm, růžové až karmínově červené. Zraje od konce srpna do října. Dužnina je oranžová, jedlá a sladká, chutí blízká zralému kaki, slupka drsná a nahořklá a semena velká; u semenáčů se chuť liší od výborné po mdlou. Ve stejné době se list barví purpurově červeně až šarlatově a barvu drží tři až pět týdnů.
Vedle typového druhu se nabízí i čínská var. chinensis. Roste bujněji, dřív přechází z keře do stromu, dorůstá 5-10 m a má listeny asi 10 cm proti 8 cm u typu.
Stanoviště má být slunné až polostinné a chráněné. Druh žádá humózní, hlubokou a propustnou půdu, která nevysychá, s kyselou až slabě kyselou reakcí kolem pH 5,5-6,5. Na vápnitých, plytkých a vysychavých půdách žloutne a špatně kvete a stejně mu škodí stojící voda. Kořeny jsou mělké a jemně vláknité, v suchu proto list vadne brzy; utužení ani zatravnění kořenové mísy druh nesnáší. K antraknóze dřínů je výrazně odolnější než dřín květnatý, imunní však není: kde list zůstává trvale mokrý, například pod nadzemní závlahou, může onemocnět.
Mrazy snáší do -29 °C. Uplatní se jako solitéra na trávníku, v předzahrádce nebo mezi rododendrony a azalkami ve vřesovištní části zahrady.
Planě roste dřín japonský v horských a smíšených lesích, v údolích a na březích potoků ve výšce 400-2200 m. Druhové jméno kousa je japonské lidové jméno rostliny; Heinrich Bürger je zapsal do rukopisného seznamu téměř 1800 japonských jmen rostlin, který sestavil v letech 1825-1832 při práci s Philippem von Sieboldem. V Japonsku se mu dnes běžně říká jama-boši. Do Spojených států dorazily první rostliny roku 1875 zásluhou Thomase Hogga, do Británie roku 1892. Čínskou varietu přivezl roku 1907 Ernest Wilson ze západního Chu-peje.