Dřín japonský (Cornus kousa var. chinensis) je v nabídce zastoupen čínskou varietou, tedy ne kultivarem, ale zeměpisnou formou druhu. Typický dřín japonský roste v Japonsku a Koreji, varieta chinensis pochází z Číny a Tchaj-wanu, kde je doma v horských lesích ve výškách 1200 až 2100 metrů. Proti základnímu druhu z nabídky roste rychleji a výš, dřív z keře přejde ve strom a má větší, na bázi se překrývající listeny i větší a tužší list.
Zprvu roste jako vzpřímený, nálevkovitý keř s několika kmeny, později jako vícekmenný strom se široce vázovitou korunou. S věkem se rozkládá do šířky a tvoří nápadná vodorovná patra větví. Kůra starších kmenů se odlupuje v plátcích a je skvrnitě mramorovaná v šedých až světle hnědých odstínech. List je vstřícný, eliptický až vejčitý s vytaženou špičkou, 8 až 12 centimetrů dlouhý, s mírně zvlněným okrajem, svrchu tmavě zelený a na rubu modrozelený.
Kvete v květnu a červnu, až po olistění. To, co působí jako květ, jsou čtyři zákrovní listeny, při rozvíjení nazelenalé, potom krémově až jasně bílé; vlastní kvítky jsou drobné a sedí v kulovité hlavičce uprostřed. Listeny zůstávají nápadné tři až čtyři týdny. Od dřínu květnatého, který kvete na holých výhonech, se pozná i jejich tvarem: tady jsou vytažené do ostré špičky, ne na vrcholu vykrojené. Souplodí je kulovité, malinově růžové až červené, 2 až 3 centimetry velké, s oranžovou dužninou. Je jedlé, chutí připomíná liči, má ale velká semena a slupka bývá nahořklá. Zraje koncem srpna a v září a visí na dlouhých stopkách, dokud ho nesklidí ptáci. Na podzim se list barví do žluté, oranžové, šarlatové až vínové a barva se drží několik týdnů.
O úspěchu výsadby rozhoduje půda: humózní, propustná, rovnoměrně vlhká, kyselá až neutrální, s pH zhruba 5 až 6,5. Na vápnité a vysychavé půdě žloutne a chřadne, zamokření také nesnáší. Kořeny jsou plošné a jemné, proto mu škodí konkurence trávníku i přeschnutí povrchu a mulč mu prospívá. Sucho snáší lépe než dřín květnatý, krátké přísušky zvládne. Kvete nejbohatěji na slunci, pokud má dost vláhy, snese i lehký polostín. K antraknóze dřínů je výrazně odolnější než dřín květnatý, u jednotlivých rostlin ale odolnost kolísá; občas se objeví padlí. Mrazuvzdornost je do -29 °C, citlivější je jen rašení vůči pozdním mrazům.
V našich podmínkách dorůstá obvykle 3 až 5 metrů výšky a podobné šířky, po desítkách let a na dobré půdě až 7 metrů. Šířka koruny nakonec bývá větší než výška.
Patří jako solitéra do popředí, kde je vidět patrová stavba i spodní strana kvetoucích větví, nebo na pozadí trávníku a k vodě. Tmavé pozadí z jehličnanů nebo zdi bílé listeny zvýrazní. Hodí se do orientálních i přírodně pojatých zahrad, k rododendronům, azalkám a hortenziím a s podsadbou kapradin a jarních cibulovin.
Varietu nasbíral roku 1907 Ernest Henry Wilson v západním Chu-peji, ve výškách 1200 až 2100 metrů, a roku 1910 se dostala do Evropy, kde se rozšířila do zahrad. Japonský typ druhu se v Evropě pěstoval už dřív, čínské rostliny se proto prosazovaly hlavně díky větším listenům a bujnějšímu vzrůstu. Ve volné přírodě roste v řadě čínských provincií i na Tchaj-wanu.