Dobromysl obecná (Origanum vulgare subsp. hirtum) je vytrvalá kořeninová bylina z čeledi hluchavkovitých, v kuchyni známá jako řecké oregano. Od běžné zahradní dobromysli se liší hlavně složením silice a barvou květu. Obsahuje podstatně víc silice a především karvakrol, který dává oreganu ostrou, palčivou a výrazně kořennou chuť. Obyčejná dobromysl ho mívá tak málo, že chutná mdle a spíš bylinně.
Keříček je nízký a hustý, s dřevnatějící bází a vzpřímenými výhony. Drobné vejčité celokrajné listy jsou jemně chlupaté; ochlupení je nejsnáze viditelným znakem proti hladké dobromysli obecné. Po rozemnutí voní pronikavě po sušeném oreganu. Na koncích výhonů se v červenci a srpnu tvoří drobné chocholíky bílých kvítků, kdežto běžná dobromysl kvete růžově až nachově, takže oba typy jsou v květu snadno k rozeznání. Kvítky hojně navštěvují včely a motýli.
V květu měří 20 až 30 cm a trs je stejně široký; počítá se zhruba devět rostlin na metr čtvereční. Na jaře obráží z dřevnaté báze, v teplých a suchých polohách zůstává olistění zelené i přes zimu. Starší rostliny od středu řídnou a dřevnatí, proto se po několika letech omlazují. Množí se dělením, řízky nebo výsevem.
Potřebuje nejteplejší a nejslunnější místo v zahradě, nejméně šest hodin přímého slunce denně, tedy víc než běžná dobromysl. Půda má být lehká, propustná, kamenitá až písčitá, spíše vápnitá a nepříliš živná. Ve vlhké a výživné zemině sice bují, ale aroma slábne. Kořeny jsou mělké, takže dobře snáší pěstování v nádobě a naopak špatně zamokření. Mrazuvzdornost je do -15 °C; na suché propustné půdě přezimuje spolehlivě, na těžké a vlhké hyne spíš mokrem než mrazem. V zimě je citlivější než obyčejná dobromysl, na těžších půdách jí prospěje kryt z chvojí.
Obsah silic vrcholí v době rozkvětu, hlavní sklizeň proto připadá na červenec a srpen; mladé výhony lze odebírat průběžně od jara. Olistěné výhony se stříhají nad rozvětvením a při hlavní sklizni se keříček zkrátí na šířku dlaně nad zemí, čímž znovu obroste a zůstane kompaktní. Svázané svazky se suší ve stínu a v průvanu, i s květy. Sušené oregano není náhražkou čerstvého, aroma je po usušení plnější a snese dlouhé vaření. Patří do rajčatových omáček, na pizzu, k pečené zelenině, grilovanému masu, luštěninám, olivám a do marinád.
Hodí se do předních řad bylinkového záhonu, na skalku a do štěrkových partií, na koruny suchých zídek, do truhlíků a nádob i na extenzivní zelené střechy. V nádobě potřebuje propustný minerální substrát a na zimu obalit nebo přisunout ke zdi, protože kořenový bal promrzá rychleji než záhon.
Domovem řeckého oregana je východní Středomoří, především Řecko a oblast Egejského moře, kde roste na výhřevných vápnitých a kamenitých svazích. Právě suché a živinami chudé stanoviště stojí za vysokým obsahem silice. Botanicky jde o poddruh dobromysli obecné, v obchodě s kořením se ale vede samostatně a jeho surovina se od ostatních typů oregana odlišuje složením silice, hlavně podílem karvakrolu a thymolu.