Dobromysl obecná v poddruhu hirtum (Origanum vulgare subsp. hirtum) je vytrvalá kořeninová bylina z čeledi hluchavkovitých, v kuchyni známá jako řecké oregano. Od běžné zahradní dobromysli se neliší tvarem, ale chemií a barvou květu: obsahuje podstatně víc silice a hlavně karvakrol, látku, která dává oreganu ostrou, palčivou a výrazně kořennou chuť. Právě proto se v obchodě s kořením řecké oregano odlišuje od ostatních typů - u běžné Origanum vulgare bývá karvakrolu tak málo, že chuť zůstává mdlá a spíš bylinná.
Keříček je nízký a hustý, s dřevnatějící bází a vzpřímenými bylinnými výhony. Listy jsou drobné, vejčité, celokrajné a jemně chlupaté; ochlupení dalo poddruhu jméno hirtum a je nejsnáze viditelným rozlišovacím znakem proti hladké dobromysli obecné. Po rozemnutí voní list pronikavě po sušeném oreganu a po pizze. Květenství tvoří drobné chocholíky nahloučené na koncích výhonů; kvítky jsou bílé, kdežto u běžné dobromysli růžové až nachové, takže se oba typy dají v květu rozeznat na první pohled. Kvete v červenci a srpnu a květ je hojně navštěvovaný včelami a motýly.
Na jaře rostlina obráží z přezimující dřevnaté báze, v teplých a suchých polohách zůstává olistění zelené i přes zimu. Obsah silic stoupá k maximu právě v době rozkvětu, takže hlavní sklizeň spadá do července a srpna; mladé výhony se dají odebírat průběžně od jara.
Stanovištěm je nejteplejší a nejslunnější místo, které je k dispozici. Poddruh potřebuje aspoň šest hodin přímého slunce denně, tedy víc než běžná dobromysl. Půda má být lehká, propustná, kamenitá až písčitá, spíše vápnitá a nepříliš živná; ve vlhkém a živném substrátu rostlina sice bují, ale aroma slábne. Kořenový systém je mělký, což znamená dobrou snášenlivost nádob a naopak citlivost na zamokření. Údaje o mrazuvzdornosti se rozcházejí: část pramenů uvádí jen -15 °C a doporučuje na zimu chvojí nebo netkanou textilii, jiné hodnoty až -28 °C. Rozdíl vychází ze stanoviště - na suché propustné půdě přezimuje spolehlivě, na těžké a vlhké hyne spíš mokrem než mrazem. Proti běžné dobromysli obecné je v zimě citlivější v každém případě.
V květu měří rostlina dvacet až třicet centimetrů a stejně široký je i trs; počítá se zhruba devět rostlin na m2. To ji předurčuje do předních řad bylinkového záhonu, do skalky a štěrkových partií, na koruny suchých zídek, do truhlíků a nádob i na extenzivní zelené střechy.
Sklízejí se olistěné výhony, ustřižené nad rozvětvením; při hlavní sklizni se keříček zkracuje zhruba na šířku dlaně nad zemí, což vyvolá nové obrůstání a udrží kompaktní tvar. Suší se celé svázané svazky ve stínu a v průvanu, sušit se dají i květy a do koření patří. Oregano je přitom jedna z mála bylin, u nichž sušená surovina není náhražkou čerstvé, protože aroma je po usušení plnější a snáší dlouhé vaření. Použití je středomořské: rajčatové omáčky, pizza, pečená zelenina, grilované maso, luštěniny, olivy a marinády. Jako vytrvalá bylina vydrží trs na jednom místě řadu let a množí se dělením, řízkováním nebo výsevem; starší rostliny od středu prořídnou a dřevnatí, proto se po několika letech omlazují. V nádobě se pěstuje v propustném minerálním substrátu a na zimu se hrnec obaluje nebo přisouvá ke zdi, protože kořenový bal promrzá rychleji než půda v záhoně.
Domovem poddruhu je východní Středomoří, především Řecko a Egejská oblast, kde roste na výhřevných vápnitých a kamenitých svazích; suché a živinami chudé stanoviště je také důvodem vysokého obsahu silic. Rodové jméno Origanum se tradičně vykládá z řeckého oros, hora, a ganos, radost či jas - tedy radost hory, podle míst, kde rostlina roste. Přídomek hirtum znamená chlupatý a míří na jemné ochlupení listů. Botanicky jde o poddruh dobromysli obecné, v obchodě se ale vede samostatně jako řecké oregano. Pod jménem oregano se přitom prodává i turecké Origanum onites; obě suroviny se odlišují právě složením silice a rozbor podílu karvakrolu a thymolu je běžným způsobem, jak je rozlišit.