Dlužicha krvavá 'Bressingham' (Heuchera sanguinea 'Bressingham') je vytrvalá trvalka pěstovaná pro kvetení, nikoli pro barvu listu. Tím se liší od většiny dnešního sortimentu dlužich, ve kterém převládají odrůdy vybírané na olistění a jejichž květ je vedlejší.
Rostlina tvoří hustý přízemní trs na krátkém dřevnatějícím oddenku. Listy jsou dlouze řapíkaté, dlanitě laločnaté, se zaoblenými okraji a jemně vlnitou čepelí, sytě zelené, na rubu světlejší. Trs zůstává kompaktní po celou sezonu a listy jsou poloopadavé až stálezelené, takže přes mírnou zimu zůstávají na rostlině.
Květenství vyrůstají na tenkých, vzpřímených, bezlistých stvolech vysoko nad olistěním. Jednotlivé květy jsou drobné, zvonkovité, převislé, uspořádané v rozvolněných latách. Barva se pohybuje v odstínech od bílé přes růžovou a lososovou po sytě červenou; protože jde o množinu semenných potomků jedné šlechtitelské linie, liší se odstín rostlinu od rostliny a výsadba působí barevně pestře.
Kvetení připadá na červen až srpen. Průběžné odstraňování odkvetlých stvolů kvetení prodlužuje a zabraňuje vysemenění. Květy jsou zdrojem nektaru a vyhledávají je čmeláci; v původní domovině rod opylují kolibříci, čemuž odpovídá trubkovitý tvar květu.
Výška s květními stvoly dosahuje zhruba padesáti centimetrů, listový trs zůstává kolem dvaceti centimetrů; šířka trsu je třicet až čtyřicet centimetrů. Ve výsadbě se počítá se sponem třiceti centimetrů, tedy zhruba sedmi až devíti rostlinami na metr čtvereční.
Stanoviště vyhovuje slunné až polostinné, ale bez celodenního úpalu. Na plném slunci a v suchu listy zasychají od okrajů; v polostínu je olistění větší a kvetení delší. Polostín je proto nejspolehlivější volbou.
Půda má být vlhká, ale propustná, humózní, s reakcí od mírně kyselé po zásaditou. Trvalé přemokření a stojící zimní voda vedou k hnilobě kořenového krčku, což je hlavní příčina úhynu dlužich.
Mrazuvzdornost odpovídá zhruba minus šestadvaceti až devětadvaceti stupňům; v chladnějších polohách prospěje lehký zimní kryt z chvojí, zejména v prvním roce po výsadbě.
Typickým jevem je vytahování z půdy: oddenek se s věkem prodlužuje a růžice se zvedá nad povrch, takže kořeny zůstávají obnažené a v zimě promrzají. Řešením je přihrnutí zeminy ke krčku na podzim a přesazení hlouběji každé tři až čtyři roky, což je zároveň způsob omlazení trsu.
Nejčastějším škůdcem je lalokonosec rýhovaný, jehož larvy vyžírají kořeny a oddenek; napadená rostlina náhle povadne, přestože je půda vlhká. Kontrola spočívá ve vytažení rostliny a prohlédnutí kořenového krčku.
Množení se dělá dělením trsu na jaře nebo po odkvětu, případně výsevem; ze semene ale potomstvo znovu vykazuje barevnou rozmanitost směsi a nezachová konkrétní odstín mateřské rostliny.
V zahradě se používá do předních řad záhonů, k obrubám cest a schodišť, do polostinných výsadeb pod dřeviny, do skalek a do nádob. Kombinuje se s kapradinami, bohyškami a jarmankami; květní stvoly nad nízkým olistěním tvoří ve výsadbě lehké, vzdušné patro.
Sezonní průběh je vyrovnaný. Listový trs vyrůstá brzy zjara a zůstává v dobré kondici do podzimu, přes mírnou zimu se drží zelený; kvetení připadá na letní měsíce a po sestřihu se často vrací v drobné druhé vlně. Rostlina tak v záhonu plní funkci i mimo dobu květu, což je u nízkých trvalek předního plánu podstatné.
Ve výsadbě se osvědčuje hromadné použití. Jednotlivá rostlina působí v záhonu drobně, zatímco souvislý pás několika kusů vytvoří nad zeleným trsem vzdušnou vrstvu tenkých stvolů, ve které se barevné odstíny směsi promíchají. Právě tato pestrost je smyslem směsi a při výsadbě po jednom se ztrácí.
Rod Heuchera pochází ze Severní Ameriky; dlužicha krvavá roste v horách Arizony a Nového Mexika na skalnatých svazích. Rodové jméno nese památku Johanna Heinricha von Heucher, německého lékaře a botanika osmnáctého století, druhové jméno sanguinea odkazuje na sytě červenou barvu květu původního druhu. Jméno této směsi pochází z anglického Bressinghamu, sídla školky Alana Blooma, která ve dvacátém století patřila k nejvlivnějším trvalkářským podnikům v Evropě a stojí za řadou dodnes pěstovaných odrůd; Bloom také prosadil koncept ostrovního trvalkového záhonu bez opěrné stěny.