Dlužicha huňatá (Heuchera villosa var. macrorrhiza) je vytrvalá trvalka z čeledi lomikamenovitých, která v mírných zimách zůstává téměř stálezelená. Pochází z východu Spojených států, kde druh obsazuje skalní stěny, balvany a kamenité svahy. Varieta macrorrhiza roste na půdách bohatých vápníkem a má silný, tlustý kořenový systém. Do zahrad patří kvůli velkým listům, pozdnímu kvetení a odolnosti vůči horku.
Listy vyrůstají v přízemní růžici na dlouhých, hustě chlupatých řapících, chlupatý je i rub čepele. Čepel je javorovitá, 8 až 15 cm široká, s pěti až devíti ostře zakončenými laloky, matně zelená a často s bronzovým až purpurovým nádechem, který v chladném počasí sílí. Listová kupa dosahuje 20 až 50 cm, s květenstvím rostlina měří 40 až 80 cm a dospělý trs se rozroste na 45 až 60 cm. Mezi dlužichami patří k největším.
Kvete dlouho, od června do října, ale spíš jemně než okázale. Tenké stvoly nesou nad listy vzdušné laty drobných zvonkovitých kvítků, bílých až narůžovělých. Nápadné jsou spíš kališní lístky, korunní lístky jsou nepatrné a z květu vyčnívají tyčinky a čnělka, takže květenství působí jako jemná mlha. Nektar vyhledávají opylovači včetně specializovaných druhů včel. Pozdním kvetením se liší od většiny stínomilného sortimentu.
Sezona začíná brzy zjara rašením nové růžice. Listová hmota pak pomalu přibývá a vrchol přichází v druhé polovině léta a na podzim, kdy rostlina kvete a listy se dobarvují. Přes zimu listy většinou vytrvají a poškodí je až silnější holomrazy; staré se proto odstraňují až v předjaří, když raší nové.
Patří do polostínu nebo rozptýleného světla, hluboký stín ani celodenní ostré slunce jí pro růst a vybarvení nesvědčí. Půda má být vlhká, dobře odvodněná, humózní a spíše vápnitá. Proti běžným zahradním dlužichám snáší podstatně lépe letní horko, vysokou vlhkost vzduchu i mírné přísušky, a proto se používá jako rodič novějších odrůd. Je plně mrazuvzdorná a v našich zimách nepotřebuje ochranu.
Trs se nešíří výběžky, s věkem ale vytlačuje kořenový krček nad zem, jak je u dlužich běžné. Po několika letech se proto rozdělí a části se zasadí hlouběji.
Hodí se do stinných a lesních partií, na okraje záhonů pod stromy, na svahy a do kamenitých koutů, do skalky s vápnitým podkladem a do podsadeb keřů, kde velké listy drží plochu čitelnou celou sezonu. Poslouží jako pokryvná i jako sólová rostlina; ve stinné nádobě na terase vydrží několik let a díky vytrvávajícím listům zůstává nádoba osázená i mimo sezonu. Zvěř a králíci ji kvůli tříslovinám v listech obvykle nespásají. Dobře se doplňuje s kapradinami, bergéniemi, ostřicemi a dalšími stínomilnými trvalkami.
Dlužichy jsou s jedinou výjimkou rostliny Severní Ameriky; jen Heuchera sichotensis roste na ruském Dálném východě. Dlužicha huňatá tvoří dvě variety, které se liší podložím: var. villosa obsazuje kyselé horniny v Apalačích a na východ od nich, var. macrorrhiza vápnité půdy západně od tohoto pohoří. V Ohiu patří k místně ohroženým rostlinám. Zahradní význam získala později než pestrolisté dlužichy, teprve když se ukázalo, že zvládá dusná léta, se kterými si běžné odrůdy neporadí.