Dlužicha huňatá (Heuchera villosa var. macrorrhiza) je vytrvalá, v mírných zimách téměř stálezelená trvalka z čeledi lomikamenovitých, pocházející z východu Spojených států. Základní druh roste na skalních stěnách, balvanech a skalnatých svazích; popsaná varieta macrorrhiza se od typové varianty liší stanovištěm — obsazuje půdy bohaté na vápník a její těžiště leží západně od Apalačských hor, zatímco var. villosa roste na kyselých podkladech v Apalačích a východně od nich. Druhové jméno villosa znamená huňatý a odkazuje na hustě chlupaté řapíky a spodní stranu listů; přívlastek macrorrhiza je odvozen od silného, tlustého kořenového systému.
Listy vyrůstají v přízemní růžici na dlouhých, chlupatých řapících. Čepel je javorovitá, s pěti až devíti ostře zakončenými laloky, osm až patnáct centimetrů široká, matně zelená a u řady rostlin s bronzovým až purpurovým nádechem, který sílí v chladném počasí. V rámci rodu jde o jednu z největších dlužich vůbec: trs má šedesát až devadesát centimetrů v průměru a listová kupa sama o sobě dosahuje dvaceti až osmdesáti centimetrů výšky podle stáří rostliny a stanoviště.
Kvetení je dlouhé a přitom nenápadné, spíš jemné než okázalé. Od června do října se nad listy zvedají tenké stvoly s vzdušnými latami drobných zvonkovitých kvítků, bílých až narůžovělých. Nápadné jsou u nich spíše kališní lístky, korunní lístky jsou nepatrné a z květu vyčnívají tyčinky a čnělka, což celé květenství opticky rozostří do jemné mlhy. Květy jsou zdrojem nektaru pro opylovače a vyhledávají je i specializované druhy včel.
Sezonní průběh začíná brzy zjara rašením nové růžice, pokračuje pomalým nárůstem listové hmoty a vrcholí v druhé polovině léta a na podzim, kdy dlužicha kvete a zároveň dobarvuje listy. Přes zimu listy zpravidla vytrvávají a poškozují se až silnějšími holomrazy; odstraňují se proto až v předjaří, kdy raší nové.
Stanoviště je polostinné až rozptýleně osluněné — hluboký stín i celodenní ostré slunce jsou pro vybarvení a růst nevhodné. Půda má být vlhká, dobře odvodněná a bohatá na humus; u této variety je vítaná půda vápnitá, což odpovídá jejímu přirozenému výskytu. Mrazuvzdornost je vysoká, odpovídá zónám 3 až 8, takže v Česku jde o zcela otužilou trvalku. Oproti běžným zahradním dlužichám hybridního původu snáší podstatně lépe letní horko a vysokou vlhkost vzduchu a zvládne i mírné přísušky. Právě odolnost vůči horku je důvod, proč se tato dlužicha ve šlechtění používá jako rodič novějších odrůd.
Konečná velikost tedy činí přibližně šedesát až devadesát centimetrů šířky u dospělého trsu a čtyřicet až osmdesát centimetrů výšky včetně květenství. Rostlina zůstává trsovitá, nešíří se výběžky, ale postupně vytlačuje kořenový krček nad zem, což je u dlužich běžné a řeší se dělením a hlubší výsadbou po několika letech.
V zahradě je to trvalka pro stinné a lesní partie, okraje záhonů pod stromy, svahy a kamenité kouty. Uplatní se jako pokryvná i jako sólová rostlina v nádobě, ve skalce s vápnitým podkladem a v podsadbách keřů, kde velké listy udrží plochu čitelnou celou sezonu. Zvěř a králíci ji díky tříslovinám v listech obvykle nespásají. Dobře se kombinuje s kapradinami, bergéniemi, ostřicemi a dalšími stínomilnými trvalkami, přičemž právě podzimní kvetení ji odlišuje od většiny stinného sortimentu. Ve stinné nádobě na terase vydrží několik let a díky vytrvávajícím listům zůstává nádoba osázená i mimo sezonu.
Rodové jméno Heuchera dostala skupina po Johannu Heinrichu von Heucherovi (1677–1746), německém lékaři a profesorovi wittenberské univerzity. Anglicky se dlužichám říká alumroot, kamencový kořen, podle svíravé chuti oddenků, a coral bells podle sytě zbarvených květů některých druhů. Téměř všechny druhy rodu pocházejí ze Severní Ameriky; jedinou výjimkou je Heuchera sichotensis z ruského Dálného východu. Heuchera villosa je v Ohiu vedena jako místně ohrožený druh. Její význam pro zahrady je novější než u pestrolistých kříženců H. americana — zahradníci ji ocenili až ve chvíli, kdy se ukázalo, že snáší dusná léta, s nimiž si běžné odrůdy neporadí.