Divizna brunátná (Verbascum phoeniceum) je drobná, u nás původní divizna, která patří k nejdříve kvetoucím v nabídce. První klasy se otevírají v květnu a v červnu kvetení končí, tedy dřív, než se naplno rozjedou letní kultivary jako 'Honey Dijon'. Na jaře tak zaplní místo, kde jinak ještě mnoho nekvete.
Rostlina tvoří nízkou přízemní růžici z tmavě zelených, vejčitých až lopatkovitých listů s vroubkovaným okrajem. Na rubu jsou hustě chlupaté, svrchu však zelené, ne stříbrně plstnaté jako u divizny olympijské. Růžice zůstává zelená i přes zimu.
Z růžice vyrůstají štíhlé, jednoduché nebo jen málo větvené klasy vysoké 40 až 90 cm. Květy v nich sedí řídce, jsou fialové až nachové a mají žlutooranžově chlupaté nitky s tmavofialovými prašníky, takže zblízka působí dvoubarevně. Klasy jsou řídké a vzdušné, takže nezakrývají nižší sousedy. Jemně voní a přitahují opylovače. Celá rostlina je široká jen 30 až 40 cm a vejde se i do malé skalky.
Je to dvouletá až krátkověká rostlina. Po několika letech staré trsy slábnou a místo nich nastupují semenáčky, které vzcházejí kolem samy, i když ne v takovém množství, aby rostlina obtěžovala. Semenáčky nemusí mít barvu matky: kromě fialových a nachových se mezi nimi objeví i růžové nebo bílé. Seříznutí odkvetlých klasů může kvetení o něco prodloužit, zároveň ale omezí výsev, a tím i obnovu výsadby.
Daří se jí na plném slunci v písčité až hlinité, propustné a spíš chudé půdě, nejlépe vápnité. Dobře snáší sucho, naopak zamokření pro ni bývá smrtelné, zvlášť v zimě, kdy v mokru vyhnije růžice. Na těžkých půdách proto patří na vyvýšené místo nebo do štěrku. Mráz jí potíže nedělá. Občas ji napadne padlí nebo listy ožírají housenky můr.
Uplatní se na skalce, ve štěrkových a stepních záhonech, v přírodně pojatých výsadbách a na kraji slunného záhonu. Nejlépe vypadá ve větší skupině, kde se jednotlivé klasy spojí do fialového závoje a postupná obměna rostlin semenáčky není znát.