Denivka 'Schnickel Fritz' (Hemerocallis 'Schnickel Fritz') je nízká plnokvětá denivka, kterou v roce 1996 zaregistroval americký šlechtitel David Kirchhoff. Vznikla křížením kultivarů 'Chardonnay' a potomstva 'Nagasaki' × 'Siloam Double Classic', tedy ze dvou linií vyšlechtěných právě pro plnost květu. Jde o diploidní odrůdu s opadavým listem. V roce 2004 získala Ida Munson Award, ocenění American Daylily Society udělované nejvýše hodnocené plnokvěté denivce, což ji řadí mezi několik desítek plnokvětých kultivarů s doloženou zahradní kvalitou.
Trs je hustý a nízký, tvořený úzkými, obloukovitě prohnutými, páskovitými listy sytě zelené barvy. Listová kupa dosahuje zhruba pětadvaceti centimetrů, květní stvoly se zvedají do čtyřiceti centimetrů a jsou proti velikosti květu nápadně pevné. Květ má průměr dvanáct až třináct centimetrů a je plný: kromě šesti obvyklých okvětních lístků nese ještě přeměněné tyčinky, které tvoří vnitřní vrstvu volnějších, nepravidelně zvlněných plátků. Zbarvení je jednolité, popisované jako téměř bílé — v praxi jde o smetanovou až velmi světle krémovou barvu, která v chladnějším počasí a v polostínu působí bělejší, na plném slunci a v horku mívá nádech do světle broskvové. Střed květu vyplňuje zřetelný zelený jícen, který je u světlých denivek hlavním kontrastním prvkem. Registrace uvádí prodlouženou dobu otevření květu: jednotlivý květ zůstává rozvinutý déle než šestnáct hodin, takže vydrží i do večera. Plnost květu je u celé této skupiny do jisté míry závislá na počasí a na stáří trsu: v chladném a vlhkém úvodu sezony a u čerstvě vysazených rostlin se část květů otevírá jen jako jednoduchá, s teplem a s věkem trsu podíl plných květů stoupá. Nejde o vadu konkrétní rostliny, ale o vlastnost plnokvětých denivek obecně.
Kvetení začíná mezi ranými a středními odrůdami, tedy v našich podmínkách zpravidla ve druhé polovině června, a hlavní vlna trvá tři až čtyři týdny. Kultivar je remontantní, po přestávce nasazuje druhou, slabší vlnu stvolů koncem srpna a v září. Na podzim listy žloutnou a odumírají, rostlina zatahuje a zimuje jako oddenek s masitými zásobními kořeny. Plné květy tvoří semena jen výjimečně, protože tyčinky jsou přeměněné v okvětní plátky; opadávající odkvetlé květy je vhodné odstraňovat spíše kvůli vzhledu než kvůli semenům.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné; u světlých denivek bývá polostín dokonce příznivý, protože krémová barva se na ostrém poledním slunci mírně propaluje. Minimem je zhruba šest hodin světla denně, jinak počet poupat klesá a plné květy se otevírají nepravidelně. Půda má být živná, hlinitá, čerstvě vlhká a přitom propustná; při vlhku a chladu se plnokvěté odrůdy hůř rozvíjejí a poupata někdy zůstávají zavřená, což je vlastnost celé skupiny, ne vada konkrétní rostliny. Trvalé zimní podmáčení je jediná půdní podmínka, kterou denivky nesnášejí.
Konečná velikost je malá: trs se během tří až čtyř let rozroste do průměru čtyřiceti centimetrů a výš než na čtyřicet centimetrů v květu nevyroste. Nešíří se výběžky ani samovýsevem. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 4 až 5, tedy hluboko pod −25 °C, a opadavý list přezimování dále usnadňuje.
Nízký vzrůst předurčuje kultivar k použití na přední okraje trvalkových záhonů, podél cest a schodišť, kde je plný květ vidět zblízka. Dobře funguje ve skupinách po třech až pěti kusech, v kombinaci s nižšími travinami, kakosty nebo šalvějemi, a díky kompaktnímu kořenovému balu snese i pěstování v nádobě o objemu kolem patnácti litrů.
Jméno pochází z němčiny přenesené do americké angličtiny: Schnickelfritz je hovorové, laskavé oslovení živého, trochu rozpustilého dítěte, které si do Spojených států přinesli němečtí přistěhovalci a které zdomácnělo hlavně v Pensylvánii a na středozápadě. David Kirchhoff, narozený roku 1942 na Floridě, patří k nejdéle působícím americkým šlechtitelům denivek a plnokvěté odrůdy jsou jeho celoživotní téma; ve funkcích American Daylily Society pracoval více než padesát let. Ida Munson Award, kterou 'Schnickel Fritz' získal v roce 2004, je pojmenována po sběratelce, jež se o prosazení plnokvětých denivek zasloužila v době, kdy je většina pěstitelů považovala za kuriozitu.