Cypřišovec Leylandův (Cupressocyparis leylandii) je mezirodový kříženec cypřiše velkoplodého (Cupressus macrocarpa) a cypřišku nutkajského (Chamaecyparis nootkatensis), který se v literatuře vede pod několika jmény: x Cupressocyparis leylandii, x Cuprocyparis leylandii, Cupressus x leylandii a nově x Hesperotropsis leylandii. Jde o sterilního křížence, který netvoří klíčivé semeno, takže se rozmnožuje výhradně řízkováním. Tato karta se týká základní zelené formy bez kultivaru; v sortimentu se kromě ní vedou pojmenované odrůdy jako 'Leighton Green', '2001', 'Castlewellan Gold' nebo 'Gold Rider'.
Habitus je v mládí úzce kuželovitý s průběžným vrcholem, ve starším věku se koruna rozšiřuje a zaobluje. Olistění je šupinovité, drobné, přiléhavé a poskládané do plochých vějířů, na omak mírně aromatické. Barva je sytě zelená a přes zimu se nemění, což je proti mnoha tújím a cypřiškům výhoda. Kmen je krytý červenohnědou, hluboce rozpraskanou borkou. Kvůli sterilitě se šištice tvoří jen výjimečně a okrasnou roli nemají, takže dřevina je po celý rok stejná a sezonní průběh se omezuje na to, že rašení od dubna do června je o odstín světlejší než starší olistění.
Stanovištěm je slunné až mírně polostinné místo; ve stínu spodní část olistění vypadává a plot se zespodu vyprázdní. Půda může být jakákoli propustná, včetně chudé, jílovité a vápnité, optimum se udává mezi pH 6 a 6,5. Dlouhodobé přemokření rostlina nesnáší a v zamokřených půdách hrozí hniloba kořenů. Kořenový systém je plochý a poměrně lámavý, proto vysoké solitéry na exponovaných místech vyvrací vítr; kolem kmene si dřevina do vzdálenosti přibližně dvou metrů odebere většinu živin a vody, takže v tomto pásu ostatní výsadba strádá. Mrazuvzdornost se u nás uvádí do zhruba -27 °C, tedy do zóny 5b, přičemž hlavním zimním rizikem není mráz sám, ale vysušení olistění na mrazivém větru u čerstvě vysazených rostlin.
Přírůstek je pro tuto dřevinu určující. Uvádí se 50 centimetrů ročně u nás a až 1 metr ročně v příznivých podmínkách; doložené jsou i porosty, které za patnáct let dosáhly patnácti metrů. Neřezaný jedinec dorůstá 20 až 25 metrů, v katalozích se objevuje i údaj až 35 metrů, nejvyšší doložený exemplář v Británii měří kolem 40 metrů, šířka se pohybuje mezi 3 a 5 metry u volně rostoucích plotů a více u solitér. Řez rostlina snáší velmi dobře, ale pouze v olistěné části. Ze starého bezlistého dřeva neobráží, a to platí obecně pro cypřišovce, cypřišky i zeravy - výjimkou mezi jehličnany je jen tis. Důsledek je praktický: zanedbaný přerostlý plot se nedá zmladit ani zúžit, protože řez do hnědé vnitřní části zůstane trvale prázdný. Snížit výšku lze, doporučuje se ubrat nejvýše třetinu, ale boky už zpět nezahoustnou. Střih se provádí od dubna do konce srpna, obvykle jedenkrát až dvakrát, u rychle rostoucích plotů až třikrát za sezonu; podzimní řez v říjnu zvyšuje riziko odumírání.
Uplatnění má cypřišovec téměř výhradně jako stříhaný nebo volný živý plot, pohledová a protivětrná stěna a zelená kulisa na velkých plochách. Pro plot se sází ve sponu 0,6 až 0,8 metru, tedy jedna až dvě rostliny na metr. Do malých zahrad se nehodí kvůli konečným rozměrům a vyčerpávání půdy. Hnědnutí plotů má nejčastěji na svědomí mera cypřišová, která je asi u poloviny případů, dále rakovinné odumírání (Seiridium cardinale), skvrnitost jehličí (Passalora) a hniloby kořenů z rodu Phytophthora.
Kříženec vznikl náhodně v roce 1888 v parku Leighton Hall ve velšském Powysu, kde vedle sebe rostly oba rodičovské druhy pocházející z různých částí Severní Ameriky. Ze semen cypřišku nutkajského opylených cypřišem velkoplodým vzešlo šest semenáčů s neobvykle bujným růstem. Jméno dostal kříženec po Christopherovi Leylandovi, který panství zdědil a sazenice si nechal převézt do své zahrady. Z těchto prvních jedinců pocházejí odrůdy dnes rozšířené po celé Evropě. Protože rodičovské druhy se v přírodě nikdy nesetkají, sterilní potomstvo lze udržet jen vegetativně.