Cypřiš velkoplodý 'Goldcrest' (Cupressus macrocarpa 'Goldcrest') je úzce sloupovitá, vzpřímená konifera s jasně zlatožlutým olistěním. Ve skupině cypřišů je jediný žlutý a jediný, jehož jehlice po rozemnutí voní citronem. Zároveň je nejcitlivější na mráz, a proto se u nás pěstuje hlavně v nádobě.
Jehlice zůstává po celý život měkká a jemná, nepíchá a na omak připomíná spíš peří než tuhé šupiny arizonských cypřišů. Plné zlatožluté zbarvení si drží jen na slunci, ve stínu ztrácí sytost a působí mdle. Přes zimu barva vydrží, v chladu jen dostává bronzový nádech.
Roste rychle a za deset let dosáhne výšky kolem 2,3 m; v nádobě zůstává menší a dá se udržet v rozměru vhodném pro terasu. Úzký sloup zabere málo místa, takže se vejde i na balkon nebo do průchodu, kde by širší konifera překážela. Kvůli rychlému přírůstku je ale po několika letech potřeba vyměnit nádobu za prostornější.
Proti 'Totemu', který je rovněž úzký, nabízí výraznou barvu místo tmavé zeleně, a proti oběma cypřišům arizonským teplý žlutý tón místo modrého. Dobře vypadá jako samostatný akcent v nádobě u vchodu, na terase mezi trvalkami v truhlících nebo jako světlý bod před tmavou stěnou. Venku do volné půdy patří jen na velmi chráněné, slunné místo v závětří, a i tam potřebuje na zimu kryt.
Na zimu se nádoba stěhuje do světlé chladné místnosti, například na schodiště, do zimní zahrady nebo nevytápěné verandy. Tma a teplo mu nesvědčí, stejně jako přemokřený bal. Půda má být propustná a hluboká, na reakci nezáleží a snese jíl, hlínu, písek i křídu; vadí jen stojící voda. Během zimy stačí zálivka jednou za čas, v chladu rostlina skoro neroste.
Patří k cypřišům náchylnějším k chorobám. Ohrožuje ho rakovina kůry, hniloba kořenů a václavka, z škůdců mšice a svilušky. Řez se nedoporučuje: každá rána otevírá cestu rakovině kůry a staré dřevo navíc neobrůstá. Tvar si 'Goldcrest' drží sám, odstraňují se jen suché nebo poškozené větévky.