Chudina vždyzelená (Draba aizoides) je drobná horská skalnička z čeledi brukvovitých, tedy příbuzná tařicím, tařičkám a huseníkům. Celá rostlina se vejde do dlaně: polštářek tvořený desítkami těsně nahloučených listových růžic měří na výšku tři až osm centimetrů a do šířky deset až patnáct. Přesto patří k nejnápadnějším rostlinám předjarní skalky, protože kvete dřív než téměř cokoli jiného a barva květu je sytá, čistě žlutá.
Listy jsou čárkovitě kopinaté, dlouhé nejvýše dva centimetry, tuhé, kožovité, tmavozelené a lesklé, na okraji a na špičce posázené tuhými štětinkami; na omak je růžice ostrá jako drobný ježek. Uspořádány jsou v hustých přízemních růžicích, které se navzájem dotýkají a spojují v polštář. Lodyžní listy chybějí. Rostlina je vždyzelená, jak říká české jméno: růžice zůstávají zelené i pod sněhem a přes zimu se jen mírně stáhnou. Z každé růžice vyrůstá krátký, bezlistý, jemně chlupatý stvol s hroznem čtyř až patnácti kvítků. Květ je čtyřčetný, typicky brukvovitý, sytě žlutý, s mírnou medovou vůní, a jak stárne, korunní lístky blednou do krémova. Plodem je drobná, ploše zploštělá šešulka.
Kvetení nastupuje podle polohy a nadmořské výšky od konce února do dubna a ve vyšších horách se posouvá až do léta; v zahradních podmínkách nížin připadá hlavní vlna na březen a začátek dubna a trvá zhruba tři týdny. V té době je rostlina cenná i ekologicky: patří k prvním zdrojům nektaru a pylu pro samotářské včely a čmeláčí matky, které v předjaří zakládají hnízda. Po odkvětu zůstává zelený polštář, který se přes léto nijak neprojevuje a přes zimu drží tvar.
Potřebuje plné slunce, lehké zastínění v poledních hodinách snáší. Půda musí být výrazně propustná, chudá, štěrkovitá až kamenitá a spíše vápnitá - v přírodě jde o vápnomilný druh skalních spár a sutí. Zásadní je odvodnění povrchu: na rovné, jílovité nebo humózní ploše polštář přes zimu vyhnívá od krčku, a to je u chudiny zdaleka nejčastější příčina úhynu, nikoli mráz. Mrazuvzdornost je naopak mimořádná, uvádí se zóna 4, tedy zhruba do -34 °C. Vrstva hrubého štěrku pod růžicemi a sklon stanoviště jsou proto důležitější než jakákoli výživa. Rostlina má hluboký kůlový kořen, kterým v sutích dosahuje na vláhu; stejný kořen ale znamená, že přesazování a dělení snáší špatně.
Konečná velikost je dosažena za dva až tři roky a dál se polštář rozrůstá jen pomalu; netvoří výběžky ani šlahouny a sousedy nepřerůstá. Na plošnou výsadbu se počítá kolem čtrnácti rostlin na metr čtvereční, v korýtku ale zpravidla stačí jediný kus. Rozmnožuje se výsevem nebo zakořeňováním jednotlivých růžic v písku po odkvětu; ve štěrkovém záhonu se mírně vysévá sama a semenáče lze na místě ponechat, protože porost zahušťují.
Použití odpovídá velikosti: korýtka a mísy, skalničkové truhlíky, spáry suchých zídek, štěrbinové skalky, sutinové záhony, alpinum a extenzivní střechy. Do běžného záhonu mezi vzrůstné trvalky se nehodí, protože ji sousedé během jediné sezony zastíní a přerostou. Sedí k netřeskům, rozchodníkům, lomikamenům, drobným hvozdíkům a k raným cibulovinám, jako jsou šafrány, ladoňky a kosatce síťkované, které kvetou ve stejném termínu a se žlutou barvou chudiny tvoří první barevnou kombinaci roku. V korýtku vynikne nejlépe s povrchem z hrubého vápencového štěrku, který zároveň drží krčky v suchu.
Chudina vždyzelená roste v pohořích jižní a střední Evropy: v Pyrenejích, Alpách, Apeninách a Karpatech, ve skalních spárách a sutích od zhruba tří set do tří tisíc metrů, vždy na vápenci. Ostrůvkovité výskyty má i v Belgii a v jižním Walesu, kde na poloostrově Gower jde o jedinou britskou populaci a jednu z botanických zvláštností ostrova. V Bavorsku je druh chráněný a veden jako ohrožený. Rodové jméno Draba pochází z řeckého drabé, ostrý či palčivý, jak Dioskorides označoval jednu z brukvovitých bylin. Druhové aizoides znamená podobná netřesku a míří na tuhé, sukulentně působící růžice.