Chudina vždyzelená (Draba aizoides) je drobná horská skalnička z čeledi brukvovitých, příbuzná tařicím, tařičkám a huseníkům. Celá rostlina se vejde do dlaně: polštářek z desítek těsně nahloučených listových růžic je vysoký 3 až 8 cm a široký 10 až 15 cm. Přesto patří k nejnápadnějším rostlinám předjarní skalky, protože kvete dřív než téměř cokoli jiného a její žlutá je sytá a čistá.
Listy jsou čárkovitě kopinaté, nejvýš dva centimetry dlouhé, tuhé, kožovité, tmavozelené a lesklé, na okraji a na špičce posázené tuhými štětinkami, takže je růžice na omak ostrá jako drobný ježek. Husté přízemní růžice se navzájem dotýkají a spojují v polštář, lodyžní listy chybějí. Jak říká české jméno, rostlina je vždyzelená: růžice zůstávají zelené i pod sněhem a přes zimu se jen mírně stáhnou. Z každé růžice vyrůstá krátký, bezlistý, jemně chlupatý stvol s hroznem čtyř až patnácti kvítků. Čtyřčetné sytě žluté květy mírně voní medem a stárnutím blednou do krémova. Plodem je drobná zploštělá šešulka.
Kvést začíná podle polohy od konce února do dubna, v horách až v létě. V zahradách nížin připadá hlavní vlna na březen a začátek dubna a trvá asi tři týdny. V té době je chudina důležitá i pro hmyz: patří k prvním rostlinám, které nabídnou nektar a pyl samotářským včelám a čmeláčím matkám zakládajícím v předjaří hnízda. Po odkvětu zůstává nenápadný zelený polštář, který si drží tvar celý rok.
Potřebuje plné slunce, lehký polední stín snese. Půda musí být velmi propustná, chudá, štěrkovitá až kamenitá a spíše vápnitá, protože v přírodě roste ve vápencových skalních spárách a sutích. Rozhoduje odvodnění povrchu: na rovné, jílovité nebo humózní ploše polštář přes zimu vyhnívá od krčku a to je u chudiny nejčastější příčina úhynu. Mráz jí neublíží, snese až -34 °C. Vrstva hrubého štěrku pod růžicemi a sklon stanoviště jsou proto důležitější než jakékoli hnojení. Hluboký kůlový kořen dosahuje v sutích na vláhu, kvůli němu ale chudina špatně snáší přesazování a dělení.
Konečné velikosti dosáhne za dva až tři roky a dál se rozrůstá jen pomalu; výběžky ani šlahouny netvoří a sousedy nepřerůstá. Na plošnou výsadbu se počítá kolem čtrnácti rostlin na metr čtvereční, do korýtka obvykle stačí jedna. Množí se výsevem nebo zakořeněním jednotlivých růžic v písku po odkvětu; ve štěrkovém záhonu se mírně vysévá sama a semenáče porost zahustí.
Hodí se do korýtek a mís, skalničkových truhlíků, spár suchých zídek, štěrbinových a sutinových skalek, do alpina a na extenzivní střechy. Do běžného záhonu mezi vzrůstné trvalky nepatří, protože by ji sousedé během jedné sezony zastínili. Ladí s netřesky, rozchodníky, lomikameny, drobnými hvozdíky a s ranými cibulovinami, jako jsou šafrány, ladoňky a kosatce síťkované, které kvetou ve stejnou dobu a se žlutou chudinou tvoří první barevnou kombinaci roku. V korýtku vynikne nejlépe s povrchem z hrubého vápencového štěrku, který zároveň drží krčky v suchu.
Chudina vždyzelená roste v pohořích jižní a střední Evropy, v Pyrenejích, Alpách, Apeninách a Karpatech, ve skalních spárách a sutích od zhruba tří set do tří tisíc metrů, vždy na vápenci. Ostrůvkovitě se vyskytuje i v Belgii a v jižním Walesu, kde na poloostrově Gower roste jediná britská populace. V Bavorsku je chráněná a vedená jako ohrožený druh.