Cesmína modrá 'Little Rascal' (Ilex meserveae 'Little Rascal') je zakrslý stálezelený keř z okruhu takzvaných modrých cesmín, tedy kříženců vyšlechtěných pro mrazuvzdornost, kterou cesmína ostrolistá ve střední Evropě postrádá. Od většiny sortimentu se liší dvěma znaky: velmi nízkým vzrůstem a tím, že jde o samčí rostlinu.
Habitus je hustý, kompaktní a široce zaoblený až polokulovitý. Větvení začíná těsně nad zemí a je velmi husté, takže porost je zapojený a neprostupný i při malé výšce. Mladé letorosty jsou tmavě nafialovělé, což je znak celé skupiny.
Listy jsou drobnější než u vzrůstných cesmín, vejčité až eliptické, tuhé, velmi lesklé, tmavě zelené s modravým nádechem, po obvodu s ostny. Ostny jsou měkčí než u cesmíny ostrolisté, přesto zůstává porost pro průchod nepříjemný. Olistění je celoroční a v zimě si drží barvu i lesk; v mrazu se často nabíhá do nachova.
Kvetení připadá na květen a červen. Květy jsou drobné, bílé, nenápadné, seskupené v paždí listů a bohaté na nektar. Protože jde o samčí odrůdu, rostlina neplodí a žádné bobule na ní nikdy nebudou. To není nedostatek, ale její funkce: samičí cesmíny plodí jen tehdy, roste-li v dosahu samčí rostlina, a právě tuto úlohu tato odrůda plní. Jeden keř postačí na několik samičích rostlin do vzdálenosti zhruba patnácti metrů a nemusí stát v témže plotě.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, potřebná je jen několikahodinová denní dávka světla. V hlubokém stínu porost řídne. Rostlina snáší městské prostředí a je vděčná za závětří: vysoušející zimní vítr v kombinaci se zmrzlou půdou je hlavní příčina poškození stálezeleného olistění.
Půda má být propustná, mírně vlhká, humózní a spíše kyselá až neutrální. Zamokření nesnáší, stejně jako vápnitou a vysychavou půdu. Mulč z borky udrží vlhkost a mírně okyselí půdní prostředí.
Vzrůst je pomalý. Roční přírůstek se pohybuje kolem pěti až deseti centimetrů. Konečná velikost zůstává zhruba mezi šedesáti a devadesáti centimetry výšky a odpovídající nebo mírně větší šířky; ve stříhané obrubě se cílová výška obvykle drží mezi třiceti a šedesáti centimetry. Mrazuvzdornost sahá zhruba k minus šestadvaceti až devětadvaceti stupňům.
Řez rostlina snáší dobře a obráží i ze staršího dřeva, ale u této odrůdy není nutný, protože kompaktní tvar drží sama. Kde se stříhá, dělá se hlavní zásah v předjaří a doplňkový lehký sestřih v červnu po vyrašení. Řez v pozdním létě a na podzim se nedoporučuje, protože nová rašení nestihnou vyzrát před mrazem.
V zahradě slouží na velmi nízké stálezelené obruby a lemy, do skupinových a plošných výsadeb, ke vstupům a schodištím, do nádob a jako doplňkový opylovač k samičím cesmínám. Kombinuje se s rododendrony, azalkami a dalšími dřevinami kyselých půd, se kterými sdílí nároky na stanoviště.
Ve výsadbě je vhodné počítat s pomalým růstem. Zapojení nízké obruby trvá u této odrůdy podstatně déle než u rychle rostoucích listnatých dřevin a hustší spon je proto namístě; naopak později se porost nepřerůstá a nevyžaduje pravidelné stříhání, což jsou právě přednosti, kvůli kterým se zakrslá cesmína volí.
Choroby a škůdci rostlinu zatěžují málo. Nejčastějším poškozením je vrtalka cesmínová, jejíž larvy vyžírají chodbičky uvnitř listové čepele a projeví se světlými skvrnami; napadené listy se odstraňují. Vážnějším rizikem zůstává hniloba kořenového krčku na těžké půdě se stojící vodou, které se předchází výsadbou na propustné stanoviště.
Skupina modrých cesmín vznikla ve druhé polovině dvacátého století na Long Islandu ve státě New York. Americká šlechtitelka Kathleen Meserveová hledala cesmínu, která by snesla tamní zimy, a zkřížila mrazuvzdornou nízkou cesmínu vrásčitou z Dálného východu s cesmínou ostrolistou, jež má lesklý list a plody, ale mrazu neodolá. Potomstvo dostalo po ní jméno Ilex ×meserveae, obchodně blue holly podle namodralého odstínu listu a tmavých výhonů. Sortiment skupiny je od počátku budován v párech samčích a samičích odrůd, protože bez opylovače by samičí rostliny nenesly plody; tato odrůda patří mezi samčí protějšky a jméno v překladu znamená malý darebák.