Cedr himalájský (Cedrus deodara) se od ostatních cedrů pozná na první pohled podle vrcholu. Hlavní výhon nestojí vzpřímeně, ale obloukem se sklání stranou, a stejně se chovají i konce bočních větví. Mladý strom tak působí jako úzký kužel s povislými okraji a jeho obrys jako by splýval dolů.
K měkkému dojmu přispívá jehličí. Jehlice jsou delší a poddajnější než u jiných cedrů, měří 3 až 5 cm a mají modrozelený až šedozelený tón. Na zkrácených větévkách vyrůstají ve hustých svazečcích po dvaceti až třiceti.
V našich podmínkách dorůstá 10 až 20 m výšky a 5 až 6 m šíře. S věkem se kužel rozevírá, větve se vyrovnávají do vodorovných pater a koruna se zakulatí. V horách své domoviny je strom mnohem mohutnější, v zahradě se s takovou velikostí nepočítá. Ve volné přírodě obývá horské svahy od Hindúkuše po západní Himálaj, hlavně ty severní, odvrácené od prudkého slunce. Starý strom s vodorovnými patry a zakulacenou korunou vypadá úplně jinak než štíhlý mladík s nachýlenou špičkou; tahle proměna ale trvá desítky let.
Samičí šišky stojí na větvích vzpřímeně, jsou soudkovité a dlouhé 7 až 10 cm. Zpočátku mají modrozelenou barvu, na podzim téhož roku zhnědnou do červenohněda a rozpadnou se přímo na stromě, takže celé pod ním neleží.
Zimu snáší ze všech cedrů nejhůř a proti cedru libanonskému vyžaduje víc ohledů. Mladé stromy poškozuje mráz spolu se studeným větrem; zhnědlé jehlice a konce výhonů ale většinou na jaře nahradí nové přírůstky. Rozhoduje proto poloha: strom patří mezi budovy nebo vyšší dřeviny, které zadrží vysušující zimní vítr. Na otevřeném, větrem ošlehávaném místě strádá a v drsných horských polohách se pěstování nevyplácí.
Vyžaduje plné slunce a propustnou půdu. Vápno mu nevadí, zamokření ano. Je to strom pro park nebo velkou zahradu, kde jako solitér dostane prostor rozložit korunu a kde jeho převislý vrchol vynikne proti obloze.