Čechrava japonská 'Deutschland' (Astilbe japonica 'Deutschland') patří k raným japonským hybridům, které na počátku dvacátého století vyšlechtil německý zahradník Georg Arends v Ronsdorfu u Wuppertalu. Mezi bíle kvetoucími čechravami zůstává dodnes srovnávacím měřítkem: kvete časně, hustě a v čisté bílé barvě bez růžového nádechu, který u řady jiných bílých odrůd prosvítá.
Trs je vzpřímený a kompaktní, bez tendence se rozvalovat. Listy jsou dvakrát až třikrát zpeřené, složené z vejčitých lístků s ostře pilovitým okrajem, takže olistění působí kapradinovitě a jemně. Jarní rašení bývá bronzově naběhlé, v plné sezoně se listy vybarvují do temně zelené s výrazným leskem, který ve stinném záhonu odráží světlo.
Samotná listová vrstva dosahuje třiceti až čtyřiceti centimetrů a tvoří hustý, uzavřený polštář. Zapojený porost potlačuje plevel a udržuje pod sebou vlhko, což je u trvalky s vysokou spotřebou vody praktická výhoda. Listy zůstávají svěží od dubna do prvních podzimních mrazů, kdy hnědnou a zatahují.
Nad olistěním se v červnu zvedají pevné, zpříma nesené stvoly zakončené úzce kuželovitými latami dlouhými patnáct až dvacet centimetrů. Poupata jsou nazelenalá, rozvité kvítky čistě bílé a hustě nahloučené, takže květenství získává plnou, plstnatou strukturu. Kvetení trvá zhruba tři až čtyři týdny a spadá do června a července; ve skupině čechrav jde o časný termín.
Odkvetlé laty postupně hnědnou a mění se v pevná souplodí drobných měchýřků, která na stvolech vydrží celý podzim i zimu. Jinovatka a sníh na nich vytvářejí zimní strukturu, jakou zatahující trvalky bez pevných stvolů nemají. Na jaře trs raší poměrně pozdě, což ho spolehlivě chrání před pozdními mrazíky.
Stanovištěm je polostín, ideálně místo se stínem v poledních hodinách a se světlem ráno a k večeru. Na plném slunci obstojí pouze v trvale vlhké půdě, jinak listy usychají po okrajích. Půda má být hluboká, humózní, rovnoměrně vlhká a spíše kyselá až neutrální; vysychavé mělké půdy nad štěrkem jsou nevhodné.
Rozhodujícím faktorem je vláha. Krátkodobé přeschnutí se projeví zhnědlými okraji listů, které do konce sezony nezmizí, delší sucho zkracuje kvetení a oslabuje trs. Naopak vlhčí, těžší půda s dostatkem humusu čechravě svědčí; snese i okraj jezírka se sezonně vysokou hladinou vody, pokud kořeny netrvale nestojí v bahně.
Druhým limitem je kořenová konkurence. Pod mělce kořenícími dřevinami, jako jsou břízy nebo javory, trs živoří, zatímco na volnějším místě u paty zdi nebo v podrostu hlouběji kořenících stromů dlouhodobě prospívá. Mrazuvzdornost je plná, odrůda bez potíží přezimuje v nížinách i v podhorských polohách bez zimní ochrany.
Vzrůstem jde o středně vysokou trvalku: s květenstvím dosahuje padesáti až sedmdesáti centimetrů, šířka trsu se ustálí kolem čtyřiceti až padesáti centimetrů. Rozrůstá se pozvolna krátkými oddenky, neexpanduje a nevysévá se. Po třech až čtyřech letech trs zhoustne natolik, že střed slábne a kvetení řídne; pro plošnou výsadbu se počítá pět až sedm rostlin na metr čtvereční.
V zahradě se uplatní ve stinných záhonech u severní strany domu, na okrajích dřevin, u vodních prvků a v přírodě blízkých výsadbách. Bílé laty prosvětlují stín a fungují jako protiváha tmavého listí host a kapradin; osvědčenou kombinací jsou bergénie, čemeřice, dlužicha a stinné ostřice. Snáší i nádobovou kulturu, pokud substrát zůstává trvale vlhký. Stvoly slouží k řezu do vázy a zaschlé laty do suché vazby.
Čechravy se do evropských zahrad dostaly z východní Asie v devatenáctém století; druh Astilbe japonica pochází z Japonska. Zásadní obrat přinesla práce Georga Arendse (1863–1952), školkaře z Ronsdorfu u Wuppertalu, který druh křížil s dalšími čechravami a vytvořil sortiment tvořící základ dnešní nabídky. Odrůdy pojmenovával po německých městech a zemích, vedle 'Deutschland' tak vznikly například 'Rheinland' nebo 'Bremen'. Rodové jméno Astilbe je složeno z řeckého a- (bez) a stilbe (lesk) a naráží na matné listy některých původních druhů, druhové jméno japonica odkazuje na domovinu. 'Deutschland' se v obchodní nabídce drží od třicátých let dvacátého století.