Buk lesní (Fagus sylvatica) je domácí opadavý strom, který v lese dorůstá třiceti až čtyřiceti metrů, v zahradě se ale nejčastěji pěstuje ve zcela jiné podobě: jako pravidelně stříhaný živý plot. Snáší řez lépe než většina listnatých dřevin, obráží i ze staršího dřeva a při každoročním sestřihu vytváří hustou, neprůhlednou stěnu s jemnou texturou. Ve střední Evropě patří k nejčastěji zakládaným listnatým plotům vedle habru.
Listy jsou vejčitě eliptické, sedm až deset centimetrů dlouhé, s celokrajným zvlněným okrajem, na líci lesklé sytě zelené, na rubu světlejší. Při rašení jsou jemně hedvábně chlupaté a mají svěží žlutozelený tón, který během několika týdnů tmavne. Na podzim se plot barví do zlatožluté, oranžové a nakonec měděně hnědé. Právě zde je hlavní přednost buku jako plotové dřeviny: mladé a pravidelně stříhané rostliny vykazují marcescenci, tedy zadržení odumřelých listů na větvích. Suché listí zůstává na plotu celou zimu a opadává teprve v dubnu, kdy je vytlačí nové pupeny. Zimní plot proto zůstává neprůhledný, jen změní barvu ze zelené na rezavě hnědou a za větru šustí. Květ i bukvice se na stříhaném plotu prakticky neobjevují, protože sestřih odstraňuje plodné výhony.
Stanoviště buk nevyžaduje slunné. Patří k nejstínomilnějším domácím dřevinám a plot zvládne i pod korunami stromů nebo u severní zdi, což jej odlišuje od většiny plotových rostlin. Půda má být hlubší, propustná, čerstvě vlhká a dostatečně živná, s neutrální až zásaditou reakcí; vápnité podklady vyhovují. Nesnáší zamokření, ulehlé a utužené půdy ani vysychavé písky, špatně se vyrovnává také se zasolením u vozovek a s dlouhým městským suchem. Kořenový systém je mělký a široce rozprostřený, proto se první dva roky po výsadbě vyplatí mulč a zálivka v období sucha. Mrazuvzdornost je plná, mladé rašící výhony však mohou poškodit pozdní jarní mrazíky.
Roční přírůstek volně rostoucí rostliny činí třicet až šedesát centimetrů. Plot se udržuje v cílové výšce zhruba od jednoho do čtyř metrů; nejběžnější je metr a půl až dva a půl metru. Šířka stříhané stěny bývá čtyřicet až osmdesát centimetrů. K založení se vysazuje pět rostlin na běžný metr, u hustších plotů se sází ve dvou řadách do trojsponu se vzdáleností asi čtyřicet centimetrů. Prostokořenné sazenice se vysazují od listopadu do března mimo mrazy, kontejnerované po celou sezonu. Zapěstování hustého základu vyžaduje zkracování už od výsadby, nejen sestřih boků. Stříhá se jednou až dvakrát ročně, hlavní termín je konec června až srpen, kdy je hlavní přírůstek ukončen; druhý, slabší sestřih se provádí koncem února. Průřez stěny se vede mírně kónický, aby světlo dosáhlo i k patě plotu.
V zahradě slouží bukový plot jako plnohodnotná náhrada zdi: cloní pohled, tlumí hluk i vítr a vytváří pozadí pro trvalkové záhony. Kombinuje se s habrem do pruhovaných stěn, uplatní se v historických i formálních zahradách, u venkovských stavení i kolem parkovišť. Červenolistá forma 'Atropunicea' se pěstuje stejným způsobem. Ve srovnání s tújí je bukový plot dlouhověký, netrpí suchem tolik jako smrk a v zimě poskytuje úkryt drobným ptákům.
Buk lesní je přirozenou dominantou středoevropských lesů a v Česku tvoří souvislé porosty od pahorkatin po hory; bučiny patří k nejcennějším domácím lesním společenstvům. Rodové jméno Fagus souvisí s řeckým phagein, jíst, podle bukvic, které byly odedávna krmivem pro prasata a v nouzi i lidskou potravou; olej z bukvic se lisoval ještě v devatenáctém století. Druhové jméno sylvatica znamená lesní. Souvislost se psaním je hlubší, než se zdá: německé Buch, kniha, a Buchstabe, písmeno, odkazují k bukovým destičkám, do nichž se vyrývaly runy. Stříhané bukové stěny patří k evropské zahradní tradici minimálně od baroka.