Bříza bělokorá 'Dalecarlica' (Betula pendula 'Dalecarlica'), známá také jako ornäská bříza, je opadavý listnatý strom, starobylá kultivarová forma domácí bělokoré břízy s nápadně hluboce vykrajovaným listem. Od planého druhu se liší právě tvarem listové čepele a poněkud jemnějším, vzdušnějším vzhledem koruny.
Koruna je zaoblená, mírně nepravidelná, s kosterními větvemi vyrůstajícími z kmene v ostrém úhlu; převislé jsou jen nejzazší konce větví, takže celkový dojem je štíhlejší a vzpřímenější než u typických „plačících" odrůd břízy. Od okrasných smutečních kultivarů, jako jsou 'Youngii' nebo 'Tristis', se 'Dalecarlica' liší právě tím, že převislost je omezená jen na konce větví a strom si zachovává vzpřímenější charakter; hlavní okrasnou hodnotou zde není tvar koruny, ale kresba listu. Borka je v mládí hnědavá, charakteristická bílá barva se dostavuje až s přibývajícím věkem; zralý kmen je pokrytý typickou bílou borkou, která u báze s věkem tmavne a rozpraskává.
Listy jsou střídavé, na líci tmavší, na rubu světlejší, s čepelí hluboce vykrojenou do jemně zubatých laloků — znak, kterým se tato forma na první pohled odlišuje od běžné břízy s prostým dvojitě pilovitým okrajem listu. Na podzim listy žloutnou do světle žluté barvy.
Bříza kvete jehnědami zjara, ještě před vyrašením listů. U kultivaru 'Dalecarlica' ale chybí samčí jehnědy — všechny dnešní rostliny pocházejí z vegetativního množení jediného původního stromu a tato vlastnost se přenáší s nimi. Samičí jehnědy přítomné jsou, takže při opylení pylem jiných bříz v okolí vznikají semena, z nich ovšem nevyroste rostlina se stejným tvarem listu; pro zachování typického vzhledu se proto množí výhradně řízkováním nebo roubováním.
Stanoviště snáší slunné i polostinné, dobře se vyrovnává i se silnějším větrem. Kořenový systém je široce rozprostřený a poměrně mělký, pod korunou proto špatně roste tráva a citlivější trvalky; strom zároveň dobře odolává větru spíš díky pružnosti větví než hloubce kořenů. Půda může být téměř jakákoli propustná, druh je na živiny nenáročný; citlivý je naopak na posypové soli používané v zimě na chodnících a komunikacích, které kořenům škodí.
Růst je rychlý, mladé stromy přirůstají znatelně každý rok. V literatuře se uvádí konečná výška patnáct až pětadvacet metrů; nižší hodnoty odpovídají spíše zahradnímu prostředí s omezeným prostorem, vyšší hodnoty otevřenému stanovišti bez konkurence okolních dřevin.
Řez se u bříz obecně omezuje na nezbytné zdravotní zásahy a provádí se v období plného olistění; v zimě a časném jaře strom při řezu silně „plakal" mízou z čerstvých ran. Odstraňují se jen suché, poškozené nebo křížící se větve, tvarovací řez koruny není potřeba.
Mrazuvzdornost je plná, strom snáší i drsné severské klima, ostatně v roce 1985 byl vyhlášen národním stromem Švédska. V zahradě se hodí jako solitéra na trávníku, do stromořadí i k vodním plochám, kde bílý kmen a jemně vykrajovaný list vyniknou na pozadí tmavší zeleně, například jehličnanů nebo tmavě listnatých živých plotů, proti kterým světlá kresba koruny nejvíc vynikne.
Původní strom byl nalezen roku 1767 v obci Ornäs v provincii Dalarna ve středním Švédsku; jeho neobvyklý list si všiml místní obyvatel Hans Gustaf Hiordt a popis poslal botanikovi Carlu Linnému na univerzitu do Uppsaly. Všechny dnešní stromy 'Dalecarlica' jsou tak potomky — přesněji klony — jediného tohoto exempláře, protože se množí pouze řízky a roubováním. Původní strom padl při bouři 26. května 1890, na jeho místě byly vzápětí vysazeny náhradní stromky odvozené z jeho výhonů. Odrůda nese jméno po provincii Dalarna (latinsky Dalecarlia), kde byla objevena, a v roce 1985 byla vyhlášena národním stromem Švédska.