Břečťan popínavý 'Miniature Daphne' (Hedera helix 'Miniature Daphne') je stálezelená dřevnatějící liána z čeledi aralkovitých, v katalozích vedená i ve zkráceném zápisu 'Miniat. Daphne'. Od planého druhu, který dokáže vystoupat dvacet metrů do koruny stromu, se liší podstatně drobnějším listem, kratšími články a hustším větvením; výsledkem je rostlina, která zaplňuje plochu, místo aby ji přerůstala.
Šplhá příchytnými kořínky, které vyrůstají po celé délce výhonu na straně přivrácené k podkladu. Tím se liší od ovíjivých lián: potřebuje drsný, savý povrch, do kterého se kořínky uchytí. Vyhovují mu zdivo, omítka, kámen, dřevo, kmeny stromů a hrubé betonové plochy; hladké sklo, plech a plastové profily použít nelze. Na mřížoví a pletivo se rostlina uchytí jen částečně a je vhodné výhony v prvních letech přivázat.
Konečná výška je zhruba sto padesát centimetrů, šířka osmdesát až sto padesát centimetrů. Při popnutí vyšší opory rostlina vystoupá i výše, ale roste podstatně pomaleji než planý druh; roční přírůstek se pohybuje v desítkách centimetrů. Bez opory se plazí po zemi a v uzlinách zakořeňuje, čímž vytváří souvislý pokryv.
Listy jsou drobné, kožovité, tuhé, lesklé, tmavě zelené, se světlejší žilnatinou a na juvenilních výhonech tří až pětilaločné. Zůstávají na rostlině celoročně a v zimě, kdy je většina záhonu bez listu, představují jediný souvislý zelený objem. Nové přírůstky bývají světlejší a během několika týdnů ztmavnou.
Kvetení nastupuje až na dospělých, nešplhajících výhonech, tedy u starších rostlin. Květy jsou nenápadné, zelenožluté, sestavené do kulovitých okolíků, a otevírají se na podzim, v září a říjnu. Právě pozdní termín z nich dělá významný zdroj nektaru v době, kdy v zahradě kvete málo rostlin; navštěvují je včely, mouchy a pozdní motýli. Černé kulovité bobule dozrávají až následující jaro a slouží ptákům; pro člověka jedlé nejsou.
Sezonní průběh je proto obrácený proti většině dřevin: rostlina má stálou listovou hodnotu po celý rok, kvete na podzim a plodí na jaře.
Stanoviště snáší slunné, polostinné i zcela stinné, včetně severních stěn a míst pod korunami vzrostlých stromů. Právě snášenlivost hlubokého stínu je hlavním důvodem jejího používání. Půda může být běžná zahradní, propustná, humózní, čerstvě vlhká až sušší, s reakcí od neutrální po zásaditou; vápnitý podklad rostlině vyhovuje. Po zakořenění snáší sucho, městské prostředí, prašnost i kořenovou konkurenci dřevin. Trvale zamokřená stanoviště nesnáší.
Mrazuvzdornost je plná, rostlina přezimuje bez krytí. V exponovaných polohách může zimní slunce v kombinaci se zmrzlou půdou způsobit vysychání listů na jižní straně; poškozené partie na jaře obrážejí.
Řez snáší velmi dobře, včetně zmlazení do starého dřeva. Provádí se na jaře nebo v létě a slouží k udržení vymezené plochy a k zahuštění porostu. V zahradě se kultivar používá jako pokryvná rostlina pod dřeviny a do stinných partií, na nízké zídky a svahy, k lemování cest, do nádob a truhlíků a na menší opory u vchodů a teras. Pro souvislý koberec se sází ve sponu čtyřicet až šedesát centimetrů, tedy tři až šest rostlin na metr čtvereční.
Hedera helix je evropský druh rostoucí od Britských ostrovů po Kavkaz; v české přírodě je původní a chráněný. Rodové jméno Hedera je klasické latinské označení břečťanu, druhové helix pochází z řečtiny a znamená vinutí. Rostlina má dvě morfologicky odlišné fáze, juvenilní šplhavou s laločnatými listy a dospělou keřovitou s celokrajnými listy, které kvete a plodí; z dospělé fáze vznikly řízkováním samostatné keřovité kultivary. Drobnolisté formy typu 'Miniature Daphne' pocházejí z evropských školek dvacátého století a byly vybrány pro pomalý růst a hustotu olistění; jméno odkazuje na podobnost drobného tuhého listu s listem lýkovce.