Břečťan popínavý 'Erecta' (Hedera helix 'Erecta') je zakrslá stálezelená odrůda, která se od běžného břečťanu liší v nejzásadnějším bodě: nešplhá a neplazí se. Netvoří na výhonech příchytné kořínky, kterými se druh přichycuje ke zdem a kmenům, a místo toho roste jako nízký, tuhý keřík se svisle vzhůru mířícími větvemi. Botanicky jde stále o Hedera helix, zahradnicky ale o rostlinu s úplně jiným použitím než popínavý druh.
Habitus je vzpřímený a přísně geometrický. Ze země vyrůstá několik pevných, málo větvených výhonů, které se drží vzhůru bez opory a tvoří nepravidelný, mírně rozvolněný svazek. Listy jsou drobné, dvou až čtyř centimetrů dlouhé, tupě trojlaločné až šipkovité, kožovité, tmavě zelené a lesklé, na okraji často mírně zvlněné. Na výhonu jsou nahloučené velmi hustě a uspořádané nápadně pravidelně ve dvou protilehlých řadách; právě tato struktura dává odrůdě charakteristický, téměř sochařský vzhled. Odrůda kvete jen zcela výjimečně, a plody proto prakticky netvoří; okrasná hodnota spočívá výhradně v olistění a v tvaru výhonů.
Sezonní průběh je nenápadný, protože rostlina je stálezelená a v zimě neopadává. Nové přírůstky raší v květnu a červnu ve světlejším odstínu zelené, který během léta tmavne. V mrazech se listy mohou dočasně nafialovět a při zimním slunci na promrzlé půdě někdy okrajově zaschnou; na jaře se olistění obnoví. Barevný projev se během roku téměř nemění, což z odrůdy dělá stabilní prvek zimní zahrady.
Stanoviště vyhovuje polostinné až stinné, snese i hluboký stín pod stromy a u severních zdí. Na plném slunci roste jen ve vlhčí půdě a s rizikem zesvětlení a popálení listů. Půdu žádá humózní, propustnou, čerstvě vlhkou, spíše zásaditou; nesnáší vysychavé písky ani trvalé zamokření. Mrazuvzdornost je dobrá, mladé rostliny v nádobách a na větrných exponovaných místech ocení v prvních zimách stínění chvojím proti zimnímu slunci. Jako u celého rodu jsou listy i případné plody jedovaté a mléčná šťáva může u citlivých osob dráždit pokožku.
Vzrůst je pomalý, roční přírůstek se počítá na jednotky centimetrů. Konečná výška se uvádí kolem jednoho metru při obdobné šířce, tohoto rozměru ale rostlina dosahuje až po mnoha letech; běžně se prodává a pěstuje v rozměru dvaceti až padesáti centimetrů. Řez není potřeba, snáší jej ale bez obtíží a používá se jen ke srovnání tvaru nebo k odstranění poškozených výhonů. Rostlina se dobře množí řízkováním a přesazování snáší celoročně mimo mrazy.
V zahradě se odrůda uplatní jinde než popínavý břečťan. Hodí se do nádob a truhlíků na stinné terase, do miskových a korytových výsadeb, do skalek, do japonsky laděných zahrad, k patě zdí a schodišť, na hrobovou výsadbu a do malých městských dvorků, kde není místo na velkou dřevinu. Snese kořenový tlak vzrostlých stromů, takže se uplatní i v podrostu, kde jiné rostliny selhávají. Ke kombinaci se hodí kapradiny, bergénie, čemeřice, ostřice a nízké zimostrázy. Kvůli pomalému růstu se vyplatí vysazovat rostlinu na místo, kde bude vidět zblízka.
Břečťan popínavý je domácí dřevina rozšířená po celé Evropě a jediná původní evropská liána, která šplhá pomocí příchytných kořínků. Odrůda 'Erecta' je zaznamenána v sortimentu od roku 1898 a patří ke skupině vzpřímeně rostoucích, nešplhajících klonů, které podle britského znalce rodu Petera Rose vznikly jako pupenové mutace odrůdy 'Conglomerata'. Vedle 'Erecta' do této skupiny patří menší 'Congesta' a 'Russelliana', jež byla za druhé světové války ztracena a znovu nalezena až později v jedné zahradě v hrabství Surrey. Rodové jméno Hedera je latinský název břečťanu, druhové helix odkazuje k šroubovitému, ovíjivému růstu planého druhu.