Břečťan irský (Hedera hibernica) je mohutná, stálezelená dřevitá liána, která se přichytává vzdušnými kořínky a vyšplhá po jakékoli hrubší svislé opoře do značné výšky, nebo se bez opory šíří po zemi jako husté půdopokryvné patro.
Habitus se výrazně liší podle fáze vývoje. V mladém, plazivém a šplhavém stadiu tvoří dlouhé výhony s velkými, pětilaločnými listy o šířce až dvanáct centimetrů, tmavě zelenými, s méně výraznou, jemnější žilnatinou, než má u nás běžnější břečťan obecný. Jakmile výhon vyšplhá dostatečně vysoko a dosáhne dospělé, kvetoucí fáze, mění se i tvar listů – ztrácejí laločnatost a jsou vejčité, celokrajné, uspořádané kolem vzpřímených, nešplhavých výhonů. Květy jsou drobné, nazelenalé, sestavené do kulovitých okolíků a rozkvétají až na podzim, na dospělých, nešplhavých částech rostliny. Po odkvětu nasazuje modročerné bobule, které dozrávají v zimě a jsou důležitým zimním zdrojem potravy pro ptactvo; celá rostlina včetně bobulí je mírně jedovatá pro člověka.
Sezónně rostlina zůstává stálezelená po celý rok bez výraznější proměny listové barvy; jediným sezonním akcentem je podzimní kvetení a zimní dozrávání tmavých bobulí na starších, dospělých částech porostu, kdy jinak zahrada nemá mnoho barevných podnětů.
Stanoviště snáší od plného slunce po hluboký stín, což z něj dělá jednu z mála dřevin vhodných i pro zcela zastíněná místa pod korunami stromů, kam se jiné popínavé rostliny nehodí. Půda vyhovuje široké spektrum od jílovité po písčitou; nejlépe roste na úrodné, humózní, spíše zásadité půdě, ale dobře snáší i kyselejší substrát. Vlhkost půdy má být vyrovnaná, sušší vysychavá stanoviště rostlině nevyhovují a růst se na nich citelně zpomaluje, zejména v prvních letech po výsadbě, než si rostlina vytvoří dostatečně hluboký kořenový systém.
Vzrůst je bujný a rychlý. Po opoře vyšplhá do výšky osmi až dvanácti metrů při šířce čtyři až osm metrů, přičemž plné rozměry dosahuje přibližně za pět až deset let. Bez opory se stejně ochotně šíří jako půdopokryvná rostlina po zemi, kde tvoří souvislý, hustý koberec potlačující růst plevele.
V zahradě se břečťan irský využívá k ozelenění vysokých zdí, plotů a fasád, kam se sám přichytí bez nutnosti vodicí konstrukce, i jako husté, stálezelené půdopokryvné patro pod stromy nebo na svazích, kde jinak roste jen málo dřevin. Vzhledem k bujnému růstu a schopnosti rychle přerůst okolní výsadby se hodí spíš na velké plochy a vzrostlé opory než do malých, těsných záhonů, kde by rychle přerostl vymezený prostor a vyžadoval by opakovanou redukci.
Na rozdíl od jemnějšího a pomaleji rostoucího břečťanu obecného je irský druh vhodnější tam, kde je potřeba rychle a spolehlivě zazelenit velkou plochu, například vysokou opěrnou zeď nebo rozlehlejší stinný svah. Přichycení na povrchu je pevné a dlouhodobé, takže jednou zapojený porost prakticky nevyžaduje další zásah kromě občasného omezení okrajů. Právě kvůli této bujnosti je ale třeba počítat s tím, že se rostlina bez zásahu šíří i mimo vymezenou plochu a snadno přeroste na sousední konstrukce nebo do korun nižších stromů.
Břečťan irský roste přirozeně podél atlantského pobřeží Evropy – v Portugalsku, Španělsku, Francii, Irsku, na Britských ostrovech i dál na sever podél severomořského a baltského pobřeží. Dlouho byl považován pouze za varietu nebo poddruh obecného břečťanu, Hedera helix, a teprve novější taxonomické studie ho uznaly za samostatný druh s vlastním jménem. České i anglické jméno odkazuje na jeho hojný výskyt na Britských ostrovech, zejména v Irsku, odkud pochází i řada zahradních výpěstků. V oblastech s mírnou zimou mimo přirozený areál, například v Severní Americe, se druh chová invazně a při genetických analýzách planě rostoucího břečťanu v tamních lesích převažuje právě tento druh nad blízce příbuzným Hedera helix.