Borovice zobanitá (Pinus uncinata) je vysokohorský jehličnatý strom Pyrenejí, Centrálního masivu a západních Alp, dříve řazený jako poddruh borovice kleče. Od kleče, s níž je nejbližší příbuzná a s níž se v přírodě kříží, se liší na první pohled: neroste jako rozložitý keř, ale jako vzpřímený strom s jediným rovným kmenem. Určovacím znakem jsou šišky s nápadně vyklenutými, dolů zahnutými štítky připomínajícími háček nebo zobák, podle nichž dostal druh české i latinské jméno.
Koruna je vejčitě kuželovitá, v mládí pravidelná, ve stáří se rozvolňuje a na volných stanovištích rozšiřuje. Kmen bývá rovný, kůra šedohnědá až černošedá, rozpraskaná do hranatých destiček. Jehlice vyrůstají po dvou ve svazečcích, jsou tuhé, sytě až tmavozelené, dva až sedm a půl centimetru dlouhé, a na větvích vydrží čtyři až devět let, což koruně dodává hustotu i v drsných podmínkách. Šišky dozrávají tmavohnědé, dva a půl až šest centimetrů dlouhé, výrazně nesouměrné — štítky na odvrácené straně jsou mnohem silnější a vybíhají v háček s krátkým ostnem. Právě nesouměrnost šišek odlišuje druh od kleče, jejíž šišky jsou pravidelné a tenkošupinné.
Sezonní průběh je střídmý. V květnu a červnu raší světlé svíčky a objevují se drobná samčí i samičí květenství; šišky dozrávají až v druhém roce a na větvích se drží dlouho. Zbytek roku zůstává strom stálezelený a jeho vzhled se nemění. Zimní silueta patří k předním kvalitám: hustá tmavá koruna dobře snáší sníh i námrazu, protože stavba větví je uzpůsobená horskému klimatu.
Stanoviště vyžaduje slunné a vzdušné, snáší i vysokou nadmořskou výšku a otevřené polohy s větrem. V přírodě roste nejčastěji mezi tisíci a dvěma tisíci třemi sty metry, v severní části areálu ale sestupuje až do dvou set metrů, do mrazových kotlin a na rašeliniště — právě schopnost růst na kyselých, rašelinných a trvale vlhkých půdách je pro tento druh netypická a v zahradě cenná. Zvládne stejně tak mělké kamenité a chudé půdy. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 5, takže v Česku obstojí i v nejchladnějších polohách. Špatně snáší jen stín a suché, zhutnělé městské půdy bez prokořenitelného prostoru.
Vzrůst je zpočátku pomalý, s věkem se zrychluje. V horských porostech dosahuje strom dvanácti až dvaceti metrů a průměru kmene půl metru až metru; v zahradní výsadbě zůstává po desetiletí podstatně menší a menší bývá i výsledná velikost, protože chybí konkurenční tlak lesního porostu. Řez rostlina nepotřebuje a nesnáší ho o nic lépe než jiné borovice — zásahy do starého dřeva už neobrostou.
Kořenový systém je hluboký s výraznou kůlovou částí, což strom činí odolným proti vývratu, zároveň to ale znamená, že starší jedinci nesnášejí přesazování. Oproti borovici lesní má hustší a tmavší korunu a snáší podstatně vlhčí podklad; oproti kleči má naopak jasně dominantní vrchol a dá se vést jako běžný strom. V mládí se lépe ujímají menší velikosti výpěstků.
V zahradě se uplatní jako solitéra na větším pozemku, jako kostra přírodně laděné výsadby a všude tam, kde jiné jehličnany selhávají kvůli mokru nebo chudé kyselé půdě. Dobře funguje v horských a vřesovištních kompozicích, na svazích a v odclonění pozemku, kde tvoří stálezelenou hmotu. Kombinuje se s vřesy, brusnicemi, břízami a travami; v menších zahradách je vhodnější sáhnout po jejích zakrslých kultivarech, protože základní druh potřebuje prostor.
Druhové jméno uncinata pochází z latinského uncinus, tedy háček, a odkazuje na zahnuté štítky šišek; stejný znak nese i francouzské jméno pin à crochets a české zobanitá. Pro české pěstitele je zajímavé, že křížením borovice zobanité s klečí vzniká Pinus × rotundata, borovice blatka, která u nás roste na rašeliništích Šumavy a Třeboňska a patří k nejcennějším dřevinám tuzemských blat. Ve Francii a Španělsku se druh dlouhodobě vysazuje při zalesňování vysokých poloh, protože jako jedna z mála dřevin snáší kombinaci krátké sezony, mrazu a chudého podloží. V zahradnictví se z něj vybírají pomalu rostoucí a kompaktní formy.