Borovice ohebná (Pinus flexilis) je pětijehličná borovice ze Skalnatých hor Severní Ameriky, která se u nás vysazuje jako solitéra do větších zahrad a parků. Patří mezi takzvané bílé borovice jako vejmutovka, od ní se ale liší lepší snášenlivostí vápnitých a suchých půd, tužším vzrůstem a nápadně ohebnými mladými větvemi.
V mládí je kuželovitá a hustá, s věkem se koruna otevírá a zaobluje a u starších stromů bývá nepravidelná, s mohutnými spodními větvemi nízko nad zemí. Obvykle má jeden kmen, volně rostoucí stromy se ale rády větví do několika kmenů. Borka je zamlada hladká a světle šedá, později šedohnědá a odlupuje se v hrubých šupinách.
Jehlice rostou po pěti, měří 3 až 7 cm, jsou tuhé, na konci ostré a mírně stočené. Barvou jsou tmavě modrozelené a bílé průduchové proužky na vnitřních stranách olistění projasňují. Na větvi vydrží pět až šest let. Hlavní ozdobou dospělého stromu jsou šišky: 7 až 15 cm dlouhé, žlutohnědé a silně pryskyřičnaté, zprvu vzpřímené a ve zralosti převislé. Dozrávají dva roky a obsahují velká semena bez křídla.
Na jaře se objevují světlé svíčky, které v květnu a červnu prodlouží obrys koruny a pak ztmavnou. V létě dozrávají šišky z předchozího roku a na podzim opadají se semeny. Nejstarší jehlice žloutnou a opadávají obvykle v druhé polovině léta, což je přirozená obměna. V zimě modrozelená koruna nese sníh, aniž by se lámala, protože dřevo mladých výhonů je vláčné.
Patří na plné slunce, mírný polostín snese. V domovině roste vysoko v horách na suchých skalnatých svazích a hřebenech a tomu odpovídají i nároky v zahradě: propustná, spíše chudší, klidně kamenitá půda, kyselá i výrazně vápnitá. Snáší sucho, vítr i zasolený vzduch, nesnáší trvalé zamokření a utuženou půdu. Je plně mrazuvzdorná a v celé České republice přezimuje bez ochrany. Chorobami trpí méně než vejmutovka, hlavním rizikem zůstává rez vejmutovková.
Roste pomalu až středně rychle, mladé stromy obzvlášť zvolna. V zahradě dorůstá 9 až 15 m na výšku a 5 až 10 m na šířku, konečné velikosti dosahuje po několika desetiletích. Dožívá se mimořádného věku, nejstarší stromy v přírodě mají přes šestnáct set let.
Uplatní se jako solitéra na trávníku, v rozvolněné skupině jehličnanů, ve vřesovišti a na velké skalce, na svahu i ve štěrkové výsadbě. Díky odolnosti vůči soli se hodí i do veřejné zeleně podél silnic a pružné větve ji předurčují do exponovaných poloh s námrazou. Doplňují ji nízké jalovce, borovice kleč, vřesy a okrasné trávy, které podtrhnou modravý tón jehlic. Potřebuje dostatek prostoru: spodní větve si drží dlouho, ale v těsné výsadbě o ně přichází.
Pro vědu borovici ohebnou popsal ve dvacátých letech 19. století americký botanik a lékař Edwin James, účastník Longovy expedice do Skalnatých hor. V přírodě roste na horských hřebenech od jihozápadní Alberty a Britské Kolumbie přes Colorado a Nové Mexiko po sever Mexika. Patří k dřevinám s nejdelším známým věkem, proto ji hojně využívá dendrochronologie. Velká semena bez křídla roznáší ořešník americký, který si je schovává do zásob; ze zapomenutých skrýší pak vyrůstají nové stromy.