Borovice lesní 'Aurea' (Pinus sylvestris 'Aurea') je pomalu rostoucí žlutolistá odrůda domácího druhu, jejíž hlavní hodnota se projeví právě tehdy, kdy je v zahradě nejméně barvy. Během vegetace působí nenápadně, zelenožlutě až šedozeleně, s příchodem chladu ale jehlice postupně přecházejí do sytě zlatožluté a v této barvě zůstávají celou zimu. Jde o jeden z nejstarších dosud pěstovaných kultivarů druhu.
Habitus je zpočátku volně kuželovitý, s věkem se koruna prosvětluje a nabývá nepravidelného, malebného tvaru s vodorovně odstávajícími větvemi. Kmen je zřetelný a s přibývajícími lety se v horní části odlupuje charakteristická oranžově rezavá borka, která k zimnímu zbarvení jehlic barevně sedí. Větvení je řidší než u zahradních jehličnanů pěstovaných na hustotu.
Jehlice vyrůstají po dvou ve svazečku, jsou zhruba čtyři až sedm centimetrů dlouhé, tuhé a mírně stočené. Vytrvávají na větvi dva až tři roky, takže se barevná změna týká celé koruny najednou. Zbarvení nastupuje s prvními mrazy, prohlubuje se během prosince a ledna a od března opět ustupuje do zelenožluté.
Intenzita žluti závisí na podmínkách. Plné slunce, chudší půda a sušší stanoviště barvu prohlubují, zatímco v polostínu a na živné vlhké půdě zůstává koruna spíše zelená. Rostlina tedy vypadá odlišně stanoviště od stanoviště, což je u žlutolistých forem borovice běžné.
Šišky jsou vejčitě kuželovité, šedohnědé, dlouhé tři až šest centimetrů a dozrávají druhým rokem. Na mladých rostlinách se objevují jen ojediněle a okrasný význam nemají. Samčí šištice vyrůstají na jaře v hloučcích na bázi nových letorostů a uvolňují velké množství žlutého pylu.
Sezonní průběh má tedy obrácený rytmus proti většině zahradních dřevin: vrchol připadá na období od listopadu do března, kdy okolní výsadby ztrácejí barvu. Právě proto se odrůda umisťuje tam, kde je v zimě vidět z domu nebo z cesty.
Stanoviště vyžaduje plné slunce a otevřenou polohu. Ve stínu koruna řídne, spodní větve odumírají a žluť se neprojeví. Borovice lesní snáší vítr, mráz i městské prostředí, hůř nese zasolení a dlouhodobé zastínění sousedními dřevinami.
Půda má být propustná, spíše chudá a sušší, kyselá až neutrální; rostlina roste dobře i na písku a na štěrkovém podkladu. Těžké, ulehlé a zamokřené půdy vedou k odumírání kořenů a k prosychání větví. Přehnojení dusíkem způsobí měkký růst a oslabí zimní zbarvení.
Vzrůst je pomalý až středně rychlý, roční přírůstek činí kolem třiceti centimetrů. Po deseti letech rostlina dosahuje zhruba tří až čtyř metrů, ve stáří přerůstá deset metrů a stává se z ní plnohodnotný strom, byť menší než planý druh. S tím je třeba počítat při volbě místa; odrůda se nehodí do malých předzahrádek.
V zahradě se používá jako solitéra na trávníku, jako zimní barevný akcent ve vřesovištích a v suchých štěrkových výsadbách a jako doplněk k přírodně laděným kompozicím s vřesy, brusnicemi, kavyly a nízkými jalovci. Působivá je i ve skupině s tmavě zelenými jehličnany, proti nimž žluť vynikne nejvíc.
Řez do starého dřeva rostlinu nezmlazuje, protože borovice na holém dřevě neobrazí. Tvar se upravuje pouze vylamováním nebo zkracováním mladých svíček na jaře; tímto zásahem koruna zhoustne, aniž by se porušil přirozený habitus.
Borovice lesní je nejrozšířenější borovicí Eurasie a v českých podmínkách patří mezi domácí dřeviny, které obsazují skalnaté hřebeny, písčiny i rašeliniště. Žlutolisté formy vznikaly opakovaně jako spontánní odchylky; u odrůdy 'Aurea' se předpokládá původ z čarověníku, tedy z hustého shluku výhonů na větvi mateřského stromu. Do obchodu ji uvedla francouzská školka Transon Frères v Orléans před rokem 1891, takže patří k nejstarším dosud pěstovaným kultivarům druhu. Latinské aurea znamená zlatá a míří na zimní zbarvení, které se s přibývajícím mrazem prohlubuje. Královská zahradnická společnost odrůdě udělila ocenění Award of Garden Merit.