Borovice lesní (Pinus sylvestris) je domácí jehličnatá dřevina české krajiny, u nás známá také jako sosna. Karta se týká planého druhu, nikoli zahradní odrůdy, takže platí popis přirozeného vzrůstu: vysoký strom s prosvětlenou korunou, který na chudých a suchých půdách roste tam, kde ostatní jehličnany selhávají.
Nejnápadnějším znakem je borka. Ve spodní části kmene je silná, hluboce rozpraskaná a šedohnědá, v horní části kmene a na silných větvích přechází do oranžové až rezavě červené a odlupuje se v tenkých papírových lístcích. Tento kontrast je nejlépe vidět v zimě a při nízkém slunci. Jehlice vyrůstají po dvou na zkrácených výhonech, jsou 1 až 8 centimetrů dlouhé, 1 až 1,8 milimetru široké, často zkroucené, na svrchní straně tmavě zelené a na spodní šedozelené až namodrale šedozelené; na stromě vydrží dvě až tři sezony a pak opadávají, takže koruna zůstává trvale prosvětlená. Druh je jednodomý. Pylové šištice se otevírají v květnu, dva až tři dny po vyrašení nového přírůstku, a sypou velké množství žlutého pylu. Samičí šištice potřebují na dozrání tři roky: po opylení následuje více než roční klid, oplození proběhne až druhý rok, konečné velikosti dosahují šišky v létě třetího roku a otevírají se v předjaří téhož třetího roku. Na stromě jsou tedy současně šišky ze tří ročníků.
Habitus se s věkem výrazně mění. Mladé stromy jsou pravidelně kuželovité s průběžným vrcholem, s dospíváním se vrcholový růst zpomalí, koruna se rozvolní, rozloží do šířky a spodní větve se vyčistí; starší jedinci mívají korunu nepravidelnou, plochou až deštníkovitou nad dlouhým holým kmenem. Na skalách, v rašeliništích a na exponovaných hřebenech vznikají nízké pokroucené formy.
Stanovištěm je plné slunce. Druh je výrazně světlomilný a zastínění nesnáší, ve stínu zespodu prosychá a hyne. Půdě naopak nároky téměř neklade: vyhovují mu mělké, chudé, sušší písčité až kamenité půdy, snese kyselou reakci i rašelinu a roste i na vápnitém podkladu. Trvale zamokřené stanoviště nesnáší. Kořenový systém je mohutný, s výrazným kůlovým kořenem, proto je zavedený strom velmi odolný vůči suchu a dobře zakotvený. Citlivý je na znečištěný vzduch a na slaný posyp, což omezuje jeho použití u frekventovaných komunikací. Mrazuvzdornost je ze zahradních jehličnanů jedna z nejvyšších, uváděná v rozmezí -42 až -46 °C. Přirozený areál sahá od Atlantiku po Tichý oceán a od nížin do 2400, výjimečně 2700 metrů.
Vzrůst je ve mládí rychlý, později pozvolný. V lese druh dorůstá kolem 40 metrů a průměru kmene až 1 metr, v otevřené zahradní výsadbě se udává 15 až 30 metrů výšky při šířce 6 až 12 metrů. Dožívá se přibližně 300 let, výjimečně až 600. Řez v běžném smyslu se u borovic nepoužívá: ze starého bezlistého dřeva neobrážejí, takže zkrácená větev zůstane holá. Tvarovat se dá pouze vylamováním mladých svíček v době rašení, čímž se koruna zahušťuje, a tento postup se využívá u tvarovaných exemplářů japonského typu.
Uplatnění má borovice lesní na velkých zahradách a pozemcích, v přírodních a suchomilných výsadbách, na písčitých a štěrkových půdách, jako protivětrná a pohledová kulisa a ve skupinách napodobujících borové háje. Dobře se kombinuje s vřesy, borůvkami, kavyly a nízkými jalovci, které snášejí propustnou kyselou půdu. Mladé stromky se používají také jako podklad pro tvarování. Škůdci a chorobami jsou u nás především klikoroh, bekyně mniška, lýkožrouti na oslabených stromech a sypavka borová, která způsobuje hnědnutí a opad jehlic.
Borovice lesní patří k původním dřevinám české krajiny a její areál je jeden z největších mezi jehličnany vůbec: obepíná Eurasii od Atlantiku po Tichý oceán. Latinské sylvestris znamená lesní, český lidový název sosna je slovanského původu a používá se hlavně na Moravě a ve východních Čechách. Dřevo se odedávna řeže na stavební řezivo a používá na okna a podlahy, z poraněných kmenů se sbírala pryskyřice na kolofonu a terpentýn a v Pošumaví patřily borové porosty na písčinách k tradičnímu obrazu krajiny.