Borovice kleč 'Carsten's Wintergold' (Pinus mugo 'Carsten's Wintergold') je zakrslý kultivar borovice kleče, tedy dřeviny, která v evropských horách tvoří souvislé porosty nad horní hranicí lesa. Od planého typu se liší dvěma věcmi: podstatně menším vzrůstem a schopností měnit přes zimu barvu jehlic. Zatímco divoká kleč zůstává po celý rok tmavě zelená, tento kultivar se od podzimu prosvětluje do žluta a přes zimu drží sytě zlaté zbarvení.
Habitus je nízký, široce polštářovitý až bochníkovitý, s volnější, ne zcela zapojenou stavbou větví, takže je vidět i vnitřní kostra keře. Větve vyrůstají od země a rozkládají se do stran, výška zůstává výrazně menší než šířka. Jehlice jsou po dvou ve svazečcích, tuhé, až čtyři centimetry dlouhé, v létě středně až tmavě zelené. Šišky se na zakrslých klečích objevují jen výjimečně a okrasný význam nemají; ozdobou je výhradně olistění a jeho barevný cyklus.
Sezona začíná v květnu rašením světlých svíček, které během několika týdnů dorostou a ztmavnou. Po celé léto je rostlina zelená a nenápadná. S prvními chladnými nocemi, zhruba od října, začíná žloutnutí: jehlice postupně přecházejí do žluté a dále do zlatožluté až medové barvy, která vrcholí uprostřed zimy. Zbarvení bývá tím sytější, čím je stanoviště slunnější a čím tvrdší mrazy přijdou; ve stínu a v mírných zimách zůstává jen nazelenale žluté. Na jaře, s rašením nového přírůstku, se olistění vrací do zelené. Celý cyklus se opakuje každoročně a je plně vratný — nejde o poškození ani o chorobu.
Nejlépe roste na plném slunci; snese i mírné přistínění, ale za cenu slabší zimní barvy a řidšího olistění. Půda má být propustná, spíše chudší, písčitá až kamenitá, s neutrální i kyselou reakcí. Trvale mokrá a těžká půda je jediná podmínka, kterou tato borovice nesnáší. Po zakořenění dobře odolává suchu, větru i městskému prostředí a mrazuvzdornost je díky horskému původu úplná — bez potíží přezimuje i v nejchladnějších polohách Česka.
Růst je pomalý a rovnoměrný. Roční přírůstek se pohybuje kolem šesti až sedmi centimetrů na výšku a deseti až patnácti centimetrů do šířky. Po deseti letech měří rostlina zhruba 45 až 60 centimetrů na výšku a 90 až 120 centimetrů v průměru; ve větším stáří se ustálí kolem jednoho metru výšky a metru a půl až dvou metrů šířky. Tvar si drží sama a řez nepotřebuje. Má-li být polštář ještě hustší, snáší kultivar zaštipování mladých svíček v době, kdy jsou ještě měkké.
Ve srovnání s ostatními zlatými klečemi, jako jsou 'Winter Gold', 'Ophir' nebo 'Zundert', vyniká tento kultivar plošším, rozložitějším tvarem a sytostí zimního tónu. Rozdíl mezi jednotlivými odrůdami je znatelný hlavně v prosinci a lednu, kdy je zbarvení nejvýraznější; v létě se od sebe zelené polštáře prakticky nedají odlišit. V nádobě rostlina obstojí dlouhá léta, protože kořeny přirůstají stejně pomalu jako nadzemní část.
Uplatnění vyplývá z rozměrů a z toho, kdy je rostlina nejhezčí. Hodí se do skalek a štěrkových záhonů, na přední okraje výsadeb, ke schodům a k terase, do vřesovišť i do nádob na balkoně. Protože barevná fáze připadá na období bez květů, funguje jako zimní ohnisko záhonu — dobře vypadá s vřesy, tmavými jehličnany, břízami a s trávami ponechanými přes zimu. Jako menší solitéra působí i v předzahrádkách a v japonsky laděných výsadbách, kde nízký polštář doplní kámen a štěrkový povrch.
Kleč provází evropské hory od doby ledové: souvislé porosty tvoří v Alpách, Karpatech i v Krkonoších a Jeseníkách, kde roste nad horní hranicí lesa a zpevňuje svahy. Rodové jméno Pinus je latinské označení borovice, druhové mugo pochází z nářečí severoitalských alpských údolí, kde se tak keřová borovice běžně nazývala. Zlatnutí jehlic v zimě je u borovic vzácné a stálo za výběrem několika kultivarů; 'Carsten's Wintergold' mezi nimi patří k nejsytěji zbarveným. Barva vzniká tím, že chlad utlumí tvorbu chlorofylu a v jehlicích se projeví žluté karotenoidy, které jsou v nich přítomné po celý rok. Zjara chlorofyl znovu převáží a jehlice zezelenají.