Borovice drobnokvětá 'Bonsai' (Pinus parviflora 'Bonsai') je zakrslý, vzpřímeně rostoucí kultivar japonské pětijehličné borovice. Ve světovém sortimentu je vedena jako totožná s odrůdou 'Negishi', pod kterou se prodává častěji; obě jména označují týž starý japonský výběr. Charakteristické jsou krátké modravé jehlice, řídké, ale pravidelné větvení a velmi pomalý růst, díky němuž se rostlina hodí do malých ploch, kde by běžná borovice po letech překážela.
Habitus je široce vzpřímený až vejčitý, s otevřeným větvením a krátkými vzestoupavými postranními větévkami. Koruna nepůsobí kompaktně jako u kulovitých zakrslých jehličnanů, spíše řídce a vrstevnatě, což je pro japonský styl výsadby žádoucí. Jehlice vyrůstají po pěti ve svazečku, měří kolem tří centimetrů, jsou tuhé, mírně zakřivené nebo stočené a na vnitřních stranách nesou bílé průduchové proužky. Barva se pohybuje mezi šedozelenou a stříbřitě modrou podle stanoviště a ročního období; stočením jehlic vzniká zvlněný, načechraný povrch koruny. Jehlice vytrvávají několik let. Šišky jsou u této borovice vejčité, dva až sedm centimetrů dlouhé, červenohnědé, často se objevují už na mladých rostlinách a na větvích vydrží řadu let, takže tvoří stálou ozdobu.
Sezonní průběh je pro jehličnan typicky nenápadný. Na jaře, zhruba v květnu, vyrážejí světlé svíčky nových výhonů, které se během několika týdnů rozvinou a ztmavnou. Během léta a podzimu se barva jehlic prohlubuje do modravého tónu, v zimě zůstává koruna beze změny. Nejstarší ročníky jehlic každý druhý až třetí rok žloutnou a opadávají, což je přirozený proces a nikoli známka poškození. Šišky zůstávají na větvích i po dozrání a v zimním obraze rostliny hrají větší roli než v létě.
Stanoviště vyhovuje plně slunné; v polostínu se modravý tón vytrácí, větvení se protahuje a koruna řídne. Půda má být propustná, hlinitopísčitá, s neutrální až kyselou reakcí, spíše chudší; přemokření a těžký jíl jsou hlavní příčinou neúspěchu. Po zakořenění je odolnost k suchu dobrá, v nádobě je ovšem třeba počítat s pravidelnou zálivkou. Mrazuvzdornost je vysoká, odrůda snáší teploty pod -20 °C, což pokrývá české podmínky bez omezení. U nádobových rostlin je slabinou promrznutí kořenového balu, ne mráz jako takový. Vážnější choroby a škůdci se u druhu vyskytují jen zřídka; pozornost si zaslouží spíše kořenové prostředí než listová plocha.
Vzrůst je zřetelně pomalý. Roční přírůstek se pohybuje kolem osmi až deseti centimetrů, po deseti letech měří neřezaná rostlina zhruba devadesát centimetrů až metr při šířce kolem šedesáti centimetrů. Odrůda si tempo drží i dál a ani ve vyšším věku nepřeroste rozměry velkého keře; v zahradách se běžně setkáváme s exempláři kolem dvou metrů. Právě pro pomalý růst se používá k tvarování jako bonsai a v japonské zahradní technice niwaki, takže neřezané rostliny se vidí méně často.
V zahradě se 'Bonsai' uplatní jako solitér na malé ploše, ve vřesovištích a na velkých skalkách, ve štěrkových a japonsky laděných výsadbách, u vodních prvků a v předzahrádkách. Dobře snáší pěstování v nádobě, kde se dá tvarovat vylamováním svíček. Kombinuje se s nízkými jalovci, azalkami, ostřicemi, mechovými plochami a plochými kameny, které podtrhnou vrstevnaté větvení. Pro efekt je vhodné rostlinu umístit tak, aby stavba větví byla vidět proti volné ploše nebo zdi; v hustém záhonu se kresba koruny ztrácí.
Druhové jméno parviflora znamená drobnokvětý a odkazuje na nenápadné samčí šištice; druh pochází z horských poloh Japonska a Jižní Koreje. Odrůda pěstovaná pod jménem 'Bonsai' je starý japonský výběr ze semenáčů, na Západ se dostala až v sedmdesátých letech dvacátého století zásluhou amerického bonsajisty Billa Valavanise a německé školky Horstmann. Právě odtud pochází i zmatek v pojmenování: dvě odlišné rostliny se tehdy do Evropy dostaly pod provizorním označením 'Bonsai' a jméno se později ustálilo jako synonymum pro odrůdu 'Negishi'. Britská Královská zahradnická společnost obě jména dnes vede jako totožná. Samotné slovo bonsai odkazuje na tradiční využití této borovice pro miniaturní stromky v miskách.