Borovice černá 'Pierrick Bregeon' (Pinus nigra 'Pierrick Bregeon', v obchodní síti též 'Brepo') je zakrslý kulovitý kultivar borovice černé. Základní druh je statný horský strom jihovýchodní Evropy a Malé Asie, který dorůstá i třiceti metrů; tato selekce z něj zachovává tuhé dlouhé jehlice a nenáročnost, ale růst omezuje na hustou pravidelnou kouli velikosti nízkého keře. V sortimentu zakrslých borovic jde o jeden z mála kultivarů, které mají skutečně geometricky pravidelný obrys bez řezu.
Koruna je kulovitá až mírně zploštělá, velmi hustě větvená, uvnitř zapojená. Větve vyrůstají krátké a stejnoměrně na všechny strany, takže rostlina působí jako sevřený, kompaktní útvar. Jehlice jsou po dvou ve svazečcích, až deset centimetrů dlouhé, přímé a nahusto nasazené ve štětcovitých chocholech na koncích větviček. Barva je svěže zelená, u mladých přírůstků světlejší, s věkem tmavne. Nápadným detailem jsou bělavé pupeny na koncích vzpřímených větviček, které kontrastují s tmavší zelení. Šišky se objevují jen výjimečně a okrasný význam nemají.
Sezonní průběh je klidný, jak to u stálezelené jehličnaté dřeviny bývá. Nejvíc se změní v květnu a červnu, kdy vyrazí světlé svíčky; ty za pár týdnů rozvinou nové jehlice a koule se na chvíli rozčeří světlejšími špičkami. Do léta olistění ztmavne a zbytek roku se vzhled nemění. Jehlice vydrží na rostlině několik let a opad je nenápadný. V zimě zůstává hustý zelený tvar jednou z mála výrazných hmot v záhonu, sníh na něm drží a obrys nedeformuje.
Stanoviště vyžaduje plné slunce; ve stínu koule řídne a ztrácí pravidelnost. Nároky na půdu jsou nízké — vyhovuje jí půda vápnitá, hlinitá, prachovitá i kamenitá, chudá a mělká. Podmínkou je propustnost, protože trvale mokrý kořenový prostor rostlina nesnáší. Po zakořenění patří k suchovzdorným dřevinám, dobře snáší horko, vítr, městské znečištění i přímořské podmínky. Mrazuvzdornost sahá zhruba k −29 °C, tedy zóna 5, což v Česku znamená spolehlivé přezimování bez ochrany i v podhorských polohách. V nádobě je ale kořenový bal vůči mrazu citlivější než v záhonu.
Růst je velmi pomalý. Po deseti letech dosahuje rostlina přibližně metru na výšku i na šířku, v dospělosti se uvádí zhruba 150 centimetrů výšky a 120 centimetrů šířky. Tomu odpovídá roční přírůstek kolem osmi až deseti centimetrů. Tvar drží rostlina sama a řez nepotřebuje; případné zaštipování měkkých svíček v květnu slouží jen k dalšímu zahuštění. Ve školkařské nabídce se kultivar objevuje i naroubovaný na kmínku, kdy koule sedí na rovném kmeni ve výšce zhruba metr až dva.
Mezi kulovitými zakrslými borovicemi patří k nejpravidelnějším; oproti zakrslým klečím má výrazně delší jehlice a hrubší, čitelnější strukturu, takže z dálky působí robustněji. Naroubovaná na kmínku vytváří nízký stromek s kulovitou hlavou, u něhož je nutné počítat s odstraňováním výmladků pod místem roubování. V nádobě roste dobře, protože kořeny přirůstají stejně pomalu jako nadzemní část.
Použití vychází z malých rozměrů a z pravidelného tvaru. Uplatní se ve skalkách a štěrkových výsadbách, v předzahrádkách, na svazích, jako opakovaný rytmický prvek podél cesty nebo jako nízká solitéra v trvalkovém záhoně. Kulatá tmavá hmota dobře drží kompozici v zimě, kdy trvalky chybějí. Vzhledem k pomalému růstu se hodí i do velké nádoby na terase, kde vydrží řadu let bez přesazování. V kombinaci s travami, rozchodníky, vřesy a kameny působí přirozeně a nepřeroste okolní výsadbu.
Kultivar vybral francouzský školkař Pierrick Bregeon a jeho jméno nese; jako chráněné odrůdové označení se k němu váže jméno 'Brepo', pod nímž se rostlina v obchodní síti také prodává. Zakrslé kulovité formy vznikají u borovic obvykle z čarověníku, tedy z hustě větveného útvaru, který se objeví na běžném stromě a jehož vlastnosti se přenášejí vegetativním množením. Borovice černá sama pochází z hor Středomoří a jižní Evropy a v rakouské formě se od 19. století vysazovala na vápencový kras; její nenáročnost k půdě a suchu se do zahradních kultivarů přenesla beze zbytku a je hlavním důvodem, proč 'Pierrick Bregeon' snáší i extrémní stanoviště.