Bohyška vlnitolistá 'Albomarginata' (Hosta undulata 'Albomarginata') je panašovaná stínomilná trvalka s přízemní růžicí listů. Jméno Hosta undulata se dlouho užívalo jako druhové, dnes se ale celá skupina chápe jako soubor starých zahradních klonů: Světový seznam vybraných rostlinných čeledí ji od roku 2011 jako samostatný druh neuznává. Ve skupině Undulata jsou registrované čtyři kultivary — celozelený 'Undulata Erromena', bíle lemovaná 'Undulata Albomarginata' a dvě formy s bílým středem listu.
Trs vyrůstá z krátkého, vodorovně rostoucího oddenku a tvoří ho dlouze řapíkaté listy. Čepel je vejčitě eliptická, s rovnoběžnou žilnatinou a po okraji nápadně zvlněná — odtud přívlastek vlnitolistá. Střed listu je sytě zelený, po obvodu běží nepravidelný bílý až krémový lem, který na každém listu vybíhá jinak daleko, takže trs působí prokresleně a ne plošně. Čepele patří k vůbec nejtenčím v celém rodu; to jim dává lehkost, ale zároveň je dělá obzvlášť zranitelnými vůči slimákům a plzákům. V horkém létě a na příliš světlém stanovišti panašování slábne; u forem s bílým středem střed listu zezelená, u bíle lemované 'Albomarginata' se občas objeví celozelený výhon, který odpovídá kultivaru 'Undulata Erromena'. Takový výhon se z trsu odstraňuje, protože je bujnější a zbytek rostliny by postupně přerostl.
V létě se nad listovou kupou zvedají vysoké květní stvoly s trubkovitými až zvonkovitými květy bledě levandulové barvy. Jsou silně vyhledávané včelami. Kultivar je prakticky sterilní a semena nenasazuje, takže se rozmnožuje výhradně vegetativně, dělením oddenku.
Sezonní průběh je pro bohyšky typický: rašení nastupuje poměrně pozdě na jaře, plné velikosti listová kupa dosáhne v květnu a drží ji celé léto, na podzim listy žloutnou a měknou a nadzemní část zatahuje. Zimu rostlina přečkává jako oddenek v půdě a snáší přitom mrazy až kolem −30 °C, takže je v českých podmínkách zcela otužilá.
Stanoviště patří polostinné až mírně stinné — ideálně s ranním sluncem a přes den s rozptýleným světlem pod korunami stromů. Ostré polední slunce čepel spaluje a bílý lem zasychá, v hlubokém stínu naopak trs řídne. Půda má být čerstvě vlhká, ale propustná, humózní a mírně kyselá; vysychavá zem pod mělce kořenícími dřevinami je nejčastější příčinou slabého růstu.
Rostlina se rozrůstá pozvolna a konečné šířky trsu dosahuje po několika letech, přičemž květní stvoly výrazně přesahují listovou kupu. Dělení není nutné kvůli kondici, trs vydrží na jednom místě dlouhá léta a zůstává hustý; dělí se tedy hlavně kvůli množení.
Rod pochází z lesů, travnatých svahů a skalnatých poloh Japonska, Číny, Koreje a ruského Dálného východu, čemuž odpovídá i chování v zahradě: bohyšky jsou dlouhověké, nenáročné a robustní trvalky, které se ve střední Evropě obejdou prakticky bez péče. Kultivary se ovšem množí výhradně vegetativně, protože ze semen se panašování nepřenáší. Kromě slimáků a srnčí zvěře škodí bohyškám ještě hlístice a virová onemocnění, především Hosta Virus X; rostliny s nepravidelně prosáklými, tmavě mramorovanými listy se do zdravé výsadby nepřidávají.
V zahradě jde o klasickou rostlinu stinných záhonů: pod listnaté stromy a keře, k severní stěně, podél cest a schodů, k okrajům jezírek. Bílý lem rozsvěcuje tmavá místa a dobře funguje ve spojení s kapradinami, bergéniemi, srdcovkami a modrolistými bohyškami. Snáší i pěstování v nádobě, kde se navíc snáz brání slimákům. Počítat se dá se dvěma komplikacemi — se slimáky, kterým tenká čepel vyhovuje, a s okusem srnčí zvěří, na kterou jsou bohyšky obecně lákavé.
Rod pojmenoval roku 1812 rakouský botanik Leopold Trattinnick po svém krajanovi, botanikovi a lékaři Nicolausi Thomasi Hostovi; paralelní jméno Funkia zavedl o pět let později Kurt Sprengel po sběrateli Heinrichu Christianu Funckovi. Většinu druhů, ze kterých moderní zahradní bohyšky vycházejí, přivezl z Japonska do Evropy Philipp Franz von Siebold v polovině 19. století. Skupina Undulata mezi ně patří, ovšem s jednou zvláštností: nejde o planý druh, nýbrž o staré japonské zahradní klony, které se v přírodě nevyskytují. Odpovídá tomu i jejich neplodnost — rostliny nenasazují semena a šíří se jen dělením, takže dnešní trsy v zahradách jsou geneticky totožné s těmi původními. 'Albomarginata' drží ocenění Award of Garden Merit Královské zahradnické společnosti.