Bobkovišeň portugalská 'Angustifolia' (Prunus lusitanica 'Angustifolia') na polovičním kmínku je tvarovaný stálezelený výpěstek: rovný holý kmínek zakončený hustou, pravidelně sestříhanou korunou. Výška kmínku odpovídá kategorii polokmene a konkrétní rozměr je uveden v parametrech zboží; koruna sedí právě na této výšce a nezmění se, protože kmínek už dál neroste.
Tvar nevznikl sám. Rostlina se v školce několik let vede jako jednokmenná, postranní výhony pod zvolenou výškou se odstraňují a vrcholová část se opakovaně zaštipuje, aby se rozvětvila a zahustila do koule. Právě tato několikaletá ruční práce, nikoli velikost rostliny, tvoří hlavní část ceny takového výpěstku.
Olistění je stálezelené a odlišuje odrůdu od základní bobkovišně portugalské. Listy jsou úzce kopinaté, čtyři až sedm centimetrů dlouhé, kožovité, tmavě zelené a lesklé, s jemně zubatým okrajem; řapík i mladé letorosty jsou nachově červené, což dodává koruně barevný detail. Úzký list je hlavní znak této odrůdy a koruna z něj působí jemněji než u širokolistých bobkovišní.
V červnu se objevují drobné krémově bílé květy v úzkých vzpřímených hroznech, mírně vonné; po nich dozrávají drobné tmavé peckovičky. U pravidelně stříhaných výpěstků se kvetení dostaví jen omezeně, protože řez odstraní část kvetoucího dřeva.
Udržovací řez je jádro užitné hodnoty. Koruna se stříhá dvakrát za sezonu, obvykle na konci června a v srpnu, aby se udržel obrys a hustota. Bobkovišeň portugalská snáší řez dobře a obráží i z tlustšího dřeva, takže případný zanedbaný tvar se dá obnovit. Vynechá-li se řez jednu sezonu, koruna se rozjede do nepravidelné hmoty a její obnovení stojí další rok. Zároveň se průběžně odstraňují výhony rašící na kmínku pod korunou; ty rostou bujněji než koruna a bez jejich odstranění se výpěstek během několika let vrátí ke keřové podobě.
Umístění odpovídá charakteru zboží. Nejčastěji se rostlina používá v páru u vstupu, jednotlivě na terase v nádobě nebo jako opakovaný prvek podél cesty. Ve volné půdě funguje jako stálezelená solitéra v drobné formální výsadbě. Nádoba má být hlubší, s objemem odpovídajícím koruně, s drenážní vrstvou a propustným substrátem; přesazuje se zhruba každé dva až tři roky do většího objemu, protože kořenový bal v nádobě rychle vyplní prostor a rostlina pak trpí suchem.
Zimování je u nádobových tvarovanců rozhodující. Promrznutí kořenového balu v malém objemu substrátu je častější příčina úhynu než mráz na olistění. Nádoba se proto na zimu obalí, odsune od promrzající stěny a postaví na izolační podložku. Ve volné půdě je rostlina otužilejší a snese teploty kolem minus dvaceti stupňů; ohrožuje ji spíš kombinace zmrzlé půdy a zimního slunce, které stálezelené listy vysušuje.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, v závětří. Bobkovišeň portugalská snáší i vápnitou a sušší půdu lépe než bobkovišeň lékařská, což je jeden z důvodů, proč se pro tvarované výpěstky používá častěji.
Vzrůst je pomalý až středně rychlý, roční přírůstek koruny se pohybuje kolem dvaceti až třiceti centimetrů. Bez řezu koruna během dvou až tří sezon ztratí kulový obrys a přejde do vejčitého, později nepravidelného tvaru.
Bobkovišeň portugalská pochází z Pyrenejského poloostrova a z Makaronésie, kde je pozůstatkem vavřínových lesů, které ve třetihorách pokrývaly velkou část jižní Evropy. Ve formálních zahradách se používá po staletí jako náhrada za pravý vavřín, který ve střední Evropě nepřezimuje; tvarované výpěstky na kmínku patří k tradičnímu inventáři barokních a klasicistních zahrad, kde se v nádobách vynášely na letní parter a na zimu se uklízely do oranžerie. Tato praxe určila i dnešní způsob pěstování v nádobách.