Bobkovišeň lékařská 'Mount Vernon' (Prunus laurocerasus 'Mount Vernon') je nízký poléhavý keř, který se od ostatních bobkovišní v nabídce liší zásadně: nehodí se na živý plot, ale na pokrytí plochy. Běžné odrůdy druhu dorůstají několika metrů, tahle zůstává při zemi a rozrůstá se do stran.
Výška se drží mezi 20 a 60 cm, šířka dosahuje 100 až 180 cm a s věkem dál přibývá. Větve se rozkládají vodorovně a navzájem se překrývají, takže z několika rostlin vznikne zapojený porost bez mezer. Roste pomalu, ale rovnoměrně a bez přerůstajících výhonů.
Okrasnou hodnotou je hlavně list: tmavě zelený, silně lesklý, kožovitý, eliptický až úzce oválný a jemně pilovitý, dlouhý kolem 10 cm. Drží se na keři celý rok a pod sněhem zůstává zelený. Kvete v květnu, ale slabě; bílé až krémové hrozny jsou nevýrazné a černé plody se objeví jen výjimečně. Semenáči se proto do okolí nešíří.
Stanoviště snáší od plného slunce po hluboký stín. Právě v suchém stínu pod korunami stromů, kde trávník ani většina trvalek neprospívá, je jeho místo nejcennější. Po zakořenění vydrží přísušek i chudší městskou půdu. Nejlépe roste v propustné humózní zemi s neutrální až slabě kyselou reakcí, na silně vápnité půdě list světlá a trvalé zamokření nesnáší.
Plazivý keř snáší mrazy do -20 °C. Pod sněhovou pokrývkou přečká i silnější mráz, nebezpečnější je holomráz se zimním sluncem: stálezelený list odpařuje vodu, kterou zmrzlá půda nedoplní, a na okrajích hnědne. Ve vyšších a otevřených polohách se proto vyplatí místo stíněné před zimním sluncem. Poškozený list na jaře nahradí nový přírůstek.
Řez snáší dobře, včetně zmlazení do starého dřeva. Běžně stačí zkrátit výhony, které přesahují přes okraj cesty nebo záhonu. Na vlhkých a dusných místech se může objevit dírkovitost listů, keř tím ale vážněji netrpí.
Proti 'Otto Luyken' a 'Zabeliana' je 'Mount Vernon' výrazně nižší a plazivější, obě tyto odrůdy tvoří vzpřímenější keře kolem metru a víc. Použití je proto jiné: půdopokryv pod vzrostlé stromy a keře, nízký podrost před vyšší dřeviny, svah, okraj záhonu nebo cesty a velká nádoba. Ladí s kapradinami, břečťanem, čemeřicemi a stálezelenými travami. Listy a semena jsou jedovaté.
Odrůdu vybrala americká školka Wells Nursery roku 1967. V části Spojených států se běžná bobkovišeň šíří ze zahrad do přírody a vytlačuje původní vegetaci; plazivá 'Mount Vernon', která kvete jen slabě a nevysemeňuje se, takové potíže nepůsobí. Samotný druh se v evropských zahradách pěstuje už od konce šestnáctého století, kdy se do západní Evropy dostal z Cařihradu.