Bobkovišeň lékařská 'Mount Vernon' (Prunus laurocerasus 'Mount Vernon') je zakrslý půdopokryvný kultivar bobkovišně, stálezeleného keře z oblasti Balkánu, Černomoří a Malé Asie. Zatímco běžné odrůdy druhu se pěstují na živé ploty a dorůstají několika metrů, tato selekce roste plazivě a nízko: tvoří hustý, plochý polštář, který se rozrůstá do šířky a výšku téměř nepřidává. Jde o jednu z mála stálezelených dřevin, které pokryjí půdu i pod korunami stromů.
Habitus je široce rozprostřený, kompaktní a přirozeně urovnaný, bez přerůstajících výhonů. Větve se rozkládají vodorovně a vzájemně se překrývají, takže porost působí jako uzavřená hmota. Listy jsou střídavé, podlouhle eliptické, až jedenáct centimetrů dlouhé, kožovité, na líci lesklé a tmavozelené, na rubu světlejší. Vydrží na rostlině po celý rok a jejich lesk je hlavní okrasnou hodnotou. Květenství se u tohoto kultivaru objevují jen výjimečně — jde o formu, která kvete velmi zřídka a plody prakticky nenasazuje. Tam, kde přece jen vykvete, jde o krátké vzpřímené hrozny drobných bílých květů na přelomu dubna a května, po nichž mohou dozrát černé peckovice.
Sezonní průběh je proto klidný a stálý. Na jaře raší světle zelené přírůstky, které se během léta zbarví do tmavé zeleně; podzim ani zima vzhled nemění a rostlina zůstává zelená i pod sněhem. Ve výhřevných zimách s mrazivým větrem a silným sluncem mohou listy na exponovaném místě zhnědnout po okrajích, na jaře je ale nahradí nový přírůstek.
Stanoviště snáší velmi široké — od plného slunce po hluboký stín. Právě tolerance k suchému stínu pod stromy z rostliny dělá řešení problémových míst, kde trávník ani trvalky neprospívají. Půda má být propustná, humózní, mírně vlhká, s neutrální až slabě kyselou reakcí; na silně vápnitých půdách listy světlají. Trvalé zamokření nesnáší. Po zakořenění zvládá sucho i chudší městské půdy a zhutnělá stanoviště. Mrazuvzdornost sahá zhruba do zóny 6, tedy k −20 až −23 °C; ve vyšších a otevřených polohách Česka je vhodnější místo chráněné před zimním sluncem a větrem, protože stálezelené listy odpařují vodu i v mrazu, kdy ji kořeny nemohou doplnit.
Růst je pomalý a rovnoměrný. Uváděné rozměry se podle zdroje liší: britské prameny popisují rostlinu jako třicet centimetrů vysokou a sedmdesát pět centimetrů širokou, francouzské školky uvádějí čtyřicet krát osmdesát centimetrů a americké katalogy s delší zkušeností počítají s výškou třiceti až šedesáti centimetrů a šířkou půldruhého až dvou a půl metru po mnoha letech. Jistotou zůstává poměr — šířka násobně převyšuje výšku. Střih rostlina snáší dobře, potřebuje ho ale jen k vymezení okraje výsadby.
Ve srovnání s dalšími nízkými bobkovišněmi, jako jsou 'Otto Luyken' nebo 'Zabeliana', je 'Mount Vernon' výrazně nižší a plazivější; obě jmenované odrůdy tvoří vzpřímenější keře přes metr vysoké. Na vlhkých a dusných stanovištích se u bobkovišní objevuje dírkovitost listů, která se projeví drobnými otvory v čepeli; rostlinu neohrožuje, ale vzhled na čas zhorší.
V zahradě slouží především jako plošný půdopokryv: pod vzrostlé stromy a keře, na svahy a terénní zlomy, k opěrným zídkám, podél cest a jako nízký zelený lem záhonů. Uplatní se i ve velkých nádobách a v předzahrádkách, kde nahradí sekaný trávník. Kombinuje se s kapradinami, břečťanem, čemeřicemi a stálezelenými travami. Je třeba počítat s tím, že listy a semena bobkovišně obsahují kyanogenní látky a jsou pro člověka i zvířata jedovaté.
Kultivar byl vybrán ve Spojených státech ve školkařské oblasti kolem městečka Mount Vernon ve státě Washington, podle něhož nese jméno; do sortimentu se dostal ve druhé polovině dvacátého století. Ve svém domovském regionu jde o vítaný protiklad běžné bobkovišně, která se tam mimo zahrady zplaňuje a vytlačuje původní vegetaci — plazivá forma, jež nekvete a nenasazuje semena, tento problém nezpůsobuje. Samotný druh je ale kulturně mnohem starší: do západní Evropy se dostal z Cařihradu už na konci šestnáctého století a latinské jméno laurocerasus spojuje vavřín a třešeň, protože list připomíná bobkový a plod višňový.