Blahočet čilský (Araucaria araucana) je stálezelený jehličnan z jižní polokoule, jehož stavba se od evropských jehličnanů liší natolik, že se v zahradě nedá zaměnit s ničím jiným. Řadí se k čeledi blahočetovitých, tedy ke skupině s velmi dlouhou geologickou historií, a právě archaická silueta je hlavním důvodem, proč se pěstuje.
Kmen je přímý a válcovitý, kryje ho tlustá šedohnědá kůra rozdělená příčnými prstenci po opadaných přeslenech větví. Větve vyrůstají vodorovně v pravidelných patrech po pěti až sedmi kusech, na koncích se mírně zvedají a jsou nápadně tuhé. Mladé rostliny mají pravidelný kuželovitý obrys s větvemi až k zemi, starší jedinci spodní patra postupně ztrácejí a koruna se rozkládá do deštníkovitého tvaru nad holým kmenem.
Listy nejsou jehlice v obvyklém smyslu. Jde o ploché kožovité šupiny trojúhelníkovitého tvaru, dlouhé zhruba tři až pět centimetrů, tmavě zelené, lesklé a zakončené ostrým hrotem. Nasedají spirálovitě přímo na větve i na kmen a překrývají se tak hustě, že dřevo pod nimi není vidět. Na rostlině vytrvávají deset až patnáct let, takže olistěné zůstávají i staré části větví.
Rostlina je dvoudomá, samčí a samičí šišky tedy vyrůstají na oddělených jedincích. Samičí šišky jsou kulovité, dorůstají až patnácti centimetrů, dozrávají dva až tři roky a poté se rozpadnou. Obsahují velká semena zvaná piñones, dlouhá kolem tří až čtyř centimetrů, po tepelné úpravě jedlá. Plodnost nastupuje až u starých jedinců, u zahradních výsadeb ve střední Evropě proto zůstává ozdobou tvar a olistění.
Sezónní průběh je klidný. Barva jehličí se během roku nemění, jediným výraznějším okamžikem je pozdně jarní rašení, kdy se na koncích větví objeví světleji zelené přírůstky, které během léta ztmavnou a ztuhnou.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, chráněné před studeným vysušujícím větrem. Druh je přizpůsobený vlhkému oceánskému podnebí s mírnými zimami a chladnějšími léty; horká suchá stanoviště mu nesvědčí a rostlina na nich zaostává v růstu.
Půda má být hluboká, propustná a stále mírně vlhká, kyselá až neutrální, spíše středně živná. Trvale zamokřené a těžké půdy jsou rizikové, protože v nich odumírá kořenový systém. Mrazuvzdornost se uvádí zhruba do minus dvaceti až minus třiadvaceti stupňů u dobře zakořeněných rostlin, což odpovídá zóně 7; v drsnějších polohách jde o rostlinu na hranici možností a mladé kusy potřebují zimní krytí.
Vzrůst je pomalý, v prvních letech po výsadbě obzvlášť. V evropských zahradách se běžně dosahuje šesti až dvaceti metrů výšky a šesti až deseti metrů šířky, přičemž do deseti metrů roste rostlina několik desetiletí. V původním areálu v Andách dorůstá i přes třicet metrů. Řez se nepoužívá, protože ze starého dřeva rostlina neobrůstá a odstraněná patra větví už nic nenahradí; zasahuje se jen u poškozených nebo suchých větví.
V zahradě se blahočet uplatní výhradně jako solitéra na volné ploše, kde je vidět celý obrys i spodní patra větví. Vhodné je počítat s odstupem od cest a míst k sezení, protože hroty listů jsou bodavé. Přesazování vzrostlejších jedinců se nedaří, protože kořenový systém špatně snáší narušení; sází se proto mladé kontejnerované rostliny, které se na novém stanovišti uchytí spolehlivěji. Menší rostliny se dají několik let pěstovat v nádobě na terase, dlouhodobě však potřebují volný kořenový prostor.
Druh popsal chilský přírodovědec Juan Ignacio Molina jako Pinus araucana; rodové i druhové jméno odkazuje na oblast Arauco a na araukánské obyvatele středního Chile. Do Evropy se rostlina dostala zásluhou lodního lékaře Archibalda Menziese, který na plavbě s Georgem Vancouverem dostal semena při hostině u chilského guvernéra, uschoval je a v roce 1795 přivezl do Anglie několik vypěstovaných semenáčů. Anglické pojmenování monkey puzzle vzniklo v polovině devatenáctého století v Cornwallu jako poznámka, že vyšplhat po takovém stromě by dělalo potíže i opici. Pro andský lid Pehuenche jsou semena tradiční potravinou; těžba dřeva je v Chile od roku 1990 zakázána a druh je chráněn úmluvou CITES.