Blahočet čilský (Araucaria araucana) je stálezelený jehličnan z jižní polokoule, jehož stavba se od evropských jehličnanů liší natolik, že ho v zahradě nelze zaměnit s ničím jiným. Patří do čeledi blahočetovitých, tedy ke skupině s velmi dlouhou geologickou historií, a právě archaická silueta je hlavním důvodem, proč se pěstuje.
Přímý válcovitý kmen kryje tlustá šedohnědá kůra rozdělená příčnými prstenci po opadaných přeslenech větví. Větve vyrůstají vodorovně v pravidelných patrech po pěti až sedmi, na koncích se mírně zvedají a jsou nápadně tuhé. Mladé rostliny mají pravidelný kuželovitý obrys s větvemi až k zemi. Starší jedinci spodní patra postupně ztrácejí a koruna se rozkládá do deštníku nad holým kmenem.
Listy nejsou jehlice v obvyklém smyslu, ale ploché kožovité šupiny trojúhelníkovitého tvaru. Měří zhruba 3 až 5 cm, jsou tmavě zelené, lesklé a končí ostrým hrotem. Nasedají spirálovitě přímo na větve i na kmen a překrývají se tak hustě, že dřevo pod nimi není vidět. Vytrvávají deset až patnáct let, takže olistěné zůstávají i staré části větví.
Blahočet je dvoudomý, samčí a samičí šišky rostou na různých jedincích. Samičí šišky jsou kulovité, až 15 cm velké, dozrávají dva až tři roky a pak se rozpadnou. Skrývají velká semena dlouhá kolem tří až čtyř centimetrů, která jsou po tepelné úpravě jedlá. Plodit začínají až staré stromy, v zahradách ve střední Evropě proto zůstává ozdobou tvar a olistění.
Během roku se barva olistění nemění. Jediným výraznějším okamžikem je pozdně jarní rašení, kdy se na koncích větví objeví světleji zelené přírůstky, které přes léto ztmavnou a ztuhnou.
Vyhovuje mu slunce až mírný polostín a místo chráněné před studeným vysušujícím větrem. Druh je přizpůsobený vlhkému oceánskému podnebí s mírnými zimami a chladnějšími léty, na horkém suchém stanovišti zaostává v růstu. Půda má být hluboká, propustná a stále mírně vlhká, kyselá až neutrální a spíš středně živná. V trvale zamokřené a těžké půdě odumírají kořeny.
Mrazuvzdornost dobře zakořeněné rostliny je do -20 °C. V drsnějších polohách je blahočet na hranici svých možností a mladé kusy potřebují zimní krytí.
Roste pomalu, v prvních letech po výsadbě zvlášť. V našich podmínkách dorůstá 6 až 20 m výšky a 6 až 10 m šířky, k deseti metrům se ale blíží až po několika desetiletích. Řez se nepoužívá, ze starého dřeva neobrůstá a odstraněné patro větví už nic nenahradí; zasahuje se jen u poškozených nebo suchých větví.
Uplatní se jako solitéra na volné ploše, kde je vidět celý obrys i spodní patra větví. Od cest a míst k sezení potřebuje odstup, hroty listů bodají. Vzrostlé jedince přesadit nelze, kořeny špatně snášejí narušení; sázejí se proto mladé rostliny z kontejneru, které se uchytí spolehlivěji. Menší kusy lze několik let pěstovat v nádobě na terase, dlouhodobě však potřebují volný kořenový prostor.
Druh popsal chilský přírodovědec Juan Ignacio Molina jako Pinus araucana. Do Evropy se dostal zásluhou lodního lékaře Archibalda Menziese, který na plavbě s Georgem Vancouverem dostal semena při hostině u chilského guvernéra, uschoval je a v roce 1795 přivezl do Anglie několik vypěstovaných semenáčů. Pro andský lid Pehuenche jsou semena tradiční potravinou. Těžba dřeva je v Chile od roku 1990 zakázána a druh je chráněn úmluvou CITES.