Bika lesní (Luzula sylvatica) je stálezelená trávovitá trvalka z čeledi sítinovitých, domácí v celé Evropě včetně České republiky, kde roste především v horských a podhorských lesích, v bučinách a na zastíněných svazích. Do zahrad se dostala jako jedna z mála travin, které dlouhodobě prosperují v hlubokém stínu, a v podrostových výsadbách dnes patří k základním stavebním druhům.
Vzhledem se od běžných trav zřetelně liší. Listy jsou nápadně široké, ploché, až centimetr i více přes čepel, sytě tmavozelené a lesklé, na okrajích s řídkými bílými brvami, které jsou pro biky poznávacím znakem. Vyrůstají v hustých přízemních trsech a obloukovitě se sklánějí, takže porost působí měkce a plasticky. Jednotlivé čepele bývají patnáct až třicet centimetrů dlouhé a v zapojeném porostu se navzájem překrývají, takže půda pod nimi zůstává trvale zastíněná. V květnu a červnu se nad listy zvedají tenké stonky s rozvolněnými latami drobných hnědých kvítků; květenství není barevně výrazné, dodává ale porostu vzdušnou, jemně tečkovanou vrstvu a slušivé jsou i zasychající klásky v létě. Semena mají masitý přívěsek a roznášejí je mravenci, takže se porost doplňuje i o kus dál od mateřských trsů.
Hlavní hodnotou biky je celoroční stálost. Listy zůstávají zelené i pod sněhem, takže porost drží strukturu v době, kdy jsou opadavé trvalky zatažené. Na jaře trs obnovuje listovou masu novými přírůstky, staré listy postupně zasychají a ztrácejí se v porostu. Po holomrazech nebo ve vysušujícím mrazivém větru mohou špičky starších listů zhnědnout, na celkovém vzhledu porostu se to ale projeví jen krátce. Výrazné sezónní barevné proměny bika nemá — právě neměnnost je její předností.
Stanovištěm je polostín až plný stín. Nejbujněji roste v humózní, mírně kyselé, rovnoměrně vlhké půdě, po zakořenění však snáší i suchý stín v kořenovém tlaku vzrostlých stromů, tedy podmínky, které většina půdopokryvných trvalek nezvládne. Vyhovují jí i chudší lesní půdy; přímému polednímu slunci a výsušným jižním svahům je lépe se vyhnout, na osluněných místech vyžaduje stálou vláhu. Vedle suchého stínu zvládá i stín vlhký, tedy místa se stagnující jarní vodou nebo zastíněné břehy jezírek. Mrazuvzdornost je plná, druh pochází i z horských poloh a zimní ochranu nepotřebuje; snáší teploty pod -20 °C a za zahradní hodnotu obdržel ocenění Award of Garden Merit britské Královské zahradnické společnosti.
Vzrůstem jde o nižší travinu: listové trsy dosahují 30 až 40 centimetrů, s květenstvím se porost zvedá k 60 až 80 centimetrům. Rozrůstá se pozvolna krátkými výběžky a mírným samovýsevem do souvislého zapojeného porostu; nejde o agresivní druh, zápoj vzniká během několika let a poté účinně potlačuje plevele. Pro plošnou výsadbu se počítá zhruba pět až sedm rostlin na metr čtvereční.
V zahradě je bika lesní především půdopokryvnou travinou pro podrost. Uplatní se pod listnatými stromy a velkými keři, na zastíněných svazích, kde zároveň zpevňuje půdu, v okrajích lesních partií i ve stinných částech přírodě blízkých výsadeb. Dobře snáší i městské podmínky a severní strany budov, choroby ani škůdci ji prakticky netrápí. Osvědčuje se také ve stinných nádobách a v hřbitovních výsadbách, kde stálezelený porost drží vzhled po celý rok. Kombinuje se s kapradinami, bergeniemi, čemeřicemi, pryšcem mandloňovitým nebo jarními cibulovinami, které bez potíží prorůstají jejím porostem a jejichž zatahující listy bika následně zakryje. Solitérně vysazený trs vynikne u stinného zákoutí s kamenem či pařezem, plošný porost zase tvoří klidné jednolité pozadí, na kterém vyniknou tvarově výrazné sousedky.
Bika lesní je původní evropský druh s těžištěm rozšíření v listnatých a smíšených lesích od Pyrenejí po Kavkaz; v českých zemích patří k charakteristickým rostlinám horských bučin. Rodové jméno Luzula bývá odvozováno z italského lucciola, světluška, případně z latinského lux, světlo — podle kapek rosy, které se na jemně ochlupených listech třpytí ve slunci. Druhové jméno sylvatica znamená lesní a přesně vystihuje domovské prostředí. Do okrasných zahrad druh pronikl s rozvojem přírodě blízkých podrostových výsadeb ve 20. století a vedle základní formy se pěstují i selekce se žlutozeleným či lemovaným listem.