Bika lesní (Luzula sylvatica) je stálezelená trávovitá trvalka z čeledi sítinovitých, domácí v celé Evropě i u nás, kde roste hlavně v horských a podhorských lesích, v bučinách a na zastíněných svazích. V zahradě patří k mála travinám, které dlouhodobě prosperují v hlubokém stínu, a v podrostových výsadbách je jedním ze základních druhů.
Od běžných trav se liší na první pohled. Listy jsou ploché, široké i přes centimetr, sytě tmavozelené a lesklé, na okrajích s řídkými bílými brvami. Vyrůstají v hustých přízemních trsech a obloukovitě se sklánějí, takže porost působí měkce. Čepele bývají patnáct až třicet centimetrů dlouhé a v zapojeném porostu se překrývají, půda pod nimi zůstává trvale zastíněná. V květnu a červnu se nad listy zvedají tenké stonky s řídkými latami drobných hnědých kvítků. Barevně nevýrazné květenství dodá porostu vzdušnou tečkovanou vrstvu a pěkně působí i zasychající klásky v létě. Semena roznášejí mravenci, takže se porost doplňuje i kus od mateřských trsů.
Hlavní předností je stálost. Listy zůstávají zelené i pod sněhem a porost drží strukturu v době, kdy jsou opadavé trvalky zatažené. Na jaře trs nasadí nové listy, staré postupně zasychají a ztrácejí se v porostu. Po holomrazech nebo v suchém mrazivém větru mohou špičky starších listů zhnědnout, ale jen nakrátko. Výrazné sezonní proměny barev bika nemá.
Daří se jí v polostínu až plném stínu. Nejbujněji roste v humózní, mírně kyselé, rovnoměrně vlhké půdě, po zakořenění však vydrží i suchý stín v kořenovém tlaku vzrostlých stromů, kde většina půdopokryvných trvalek neobstojí. Spokojí se i s chudší lesní půdou a zvládne také vlhký stín, třeba místa s jarní stojatou vodou nebo zastíněné břehy jezírek. Přímé polední slunce a výsušné jižní svahy jí nesvědčí, na osluněném místě potřebuje stálou vláhu. Mrazuvzdornost je do -20 °C, zimní ochranu nepotřebuje.
Listové trsy jsou 30 až 40 centimetrů vysoké, s květenstvím se porost zvedá na 60 až 80 centimetrů. Rozrůstá se pozvolna krátkými výběžky a mírným samovýsevem; není agresivní, souvislý zápoj vytvoří za několik let a pak účinně dusí plevel. Na metr čtvereční se sází pět až sedm rostlin.
Uplatní se pod listnatými stromy a velkými keři, na stinných svazích, kde zároveň zpevní půdu, v okrajích lesních partií i ve stinných přírodě blízkých výsadbách. Snáší městské podmínky i severní strany budov a choroby ani škůdci ji prakticky netrápí. Hodí se také do stinných nádob a na hroby, kde stálezelený porost drží vzhled celý rok. Dobře ladí s kapradinami, bergeniemi, čemeřicemi, pryšcem mandloňovitým a jarními cibulovinami, které porostem prorostou a jejichž zatahující listy bika později zakryje.
Bika lesní je původní evropský druh listnatých a smíšených lesů od Pyrenejí po Kavkaz. V českých zemích patří k typickým rostlinám horských bučin, kde pokrývá stinné svahy pod buky. Do okrasných zahrad se dostala ve 20. století spolu s rozvojem přírodě blízkých podrostových výsadeb a dnes k nim patří jako jeden ze základních druhů. Vedle základní zelené formy se dnes pěstují i výběry se žlutozeleným nebo lemovaným listem.