Barvínek menší (Vinca minor) je planý druh, nízká stálezelená trvalka s poléhavými výhony a jednoduchým modrofialovým květem. Právě s ním se srovnávají kultivary: proti němu se posuzuje, zda má odrůda světlejší květ, drobnější list nebo hustší porost. V Česku roste ve světlých listnatých lesích a často přetrvává u zaniklých usedlostí.
Květ měří 2,5 až 3 cm a sedí jednotlivě na krátkých vystoupavých lodyhách, které se zvedají nejvýš do 30 cm. Hlavní vlna přichází v dubnu a květnu, ojedinělé květy se ukazují i později, někdy až do září. Kdo chce barvu výrazně světlejší, sáhne po 'Josefine'; bílou variantu představuje 'Alba'.
List je 3,5 až 6 cm dlouhý, tuhý, kožovitý a leskle tmavě zelený. Neplodné výhony leží na zemi, prodlužují se až na 2 m a kde se dotknou půdy, zakoření. Tak vzniká souvislý koberec vysoký kolem 15 cm, pod kterým plevel nedostane světlo. Výhony se rozbíhají daleko od mateční rostliny, proto zvládne i velké plochy.
Domov má ve stínu a polostínu pod stromy a keři, kde snese i kořenovou konkurenci. V hlubokém stínu kvete skromněji. Na plném slunci obstojí jen v půdě, která nevysychá, jinak listy blednou a hnědnou. Nejlépe prospívá v humózní, čerstvě vlhké zemině a vápník mu nevadí. Do zakořenění potřebuje pravidelnou vláhu, později přečká i krátké suché období.
Mrazem netrpí a v našich zimách je spolehlivý. Holomráz a ostré únorové slunce mohou listy i konce výhonů vysušit, porost však na jaře obraší. Ve vlhkém horku se na listech občas objeví černé skvrny a jednotlivé výhony mohou odumírat; vzdušnější místo tomu předchází. Starší porosty dřevnatějí, jarní zastřižení je omladí a zahustí. Kde sousedí s volnou přírodou, dokáže zplanět, a proto patří na místo s jasnou hranicí.
Celá rostlina je jedovatá, nejí se a nepatří do dosahu dětí ani domácích zvířat. Uplatní se pod stromy a keři, na stinném svahu i na hrobě.