Ambroň západní (Liquidambar styraciflua) je opadavý strom z jihovýchodu Severní Ameriky, kde roste v nivách a vlhkých lesích od Nové Anglie po Mexiko a Guatemalu. Do evropských zahrad se dostala už v roce 1681 a dodnes se pěstuje především pro podzimní barvu listů. Listy jsou na první pohled javorové, ve skutečnosti je příbuznost vzdálená - ambroň patří do čeledi Altingiaceae, dříve řazené k vilínovitým. Druh je jednodomý, kvete nenápadně a jeho ozdobou je list, kůra a plod.
Mladé rostliny mají úzce kuželovitou korunu s přímým průběžným terminálem, ve starším věku se koruna rozšiřuje do oválu až vejčitého obrysu. Kmen je zpočátku hladký, později šedý a hluboce podélně rozpraskaný; na letorostech a mladých větvích se často tvoří korkové lišty, které dávají bezlistému stromu zvláštní křídlatý vzhled. List je střídavý, na rozdíl od javorů se vstřícnými listy, dlanitě pěti- až sedmilaločný, 8 až 16 centimetrů dlouhý a přibližně stejně široký, na okraji jemně pilovitý, svrchu lesklý a tmavě zelený. Květy jsou drobné, žlutozelené a nenápadné, rozvíjejí se v dubnu a květnu současně s rašením. Plodem je kulovité pichlavé souplodí měřící asi 3 až 3,5 centimetru, které zůstává na větvích přes zimu a po opadu se z trávníku hůř shrabuje.
Sezónní průběh je u ambroně nejvýraznější na podzim. Vybarvování začíná koncem září nebo v říjnu, postupuje od vnějších částí koruny a netýká se celého stromu naráz: na jedné koruně bývají zároveň listy žluté, oranžové, karmínové, vínově červené a temně fialové. Celá přeměna se u starších stromů táhne šest až osm týdnů a končí opadem v listopadu. Intenzita barev je silně vázaná na půdu - na kyselých a vlhčích půdách se objevují fialové a vínové tóny, na vápnitých bývá zbarvení bledší a strom navíc trpí chlorózou. Semenáče se v barvě mezi sebou liší, roubované odrůdy jsou v tomto ohledu vyrovnanější.
Stanoviště potřebuje slunné nebo jen lehce polostinné; v hustém stínu roste pomalu a nevybarvuje se. Půda má být hluboká, propustná, humózní a trvale vlhčí, s reakcí kyselou až neutrální, tedy asi pH 5 až 7. Krátkodobé zamokření a povodňové vlny snáší dobře, dlouhé vysychání nikoli. Kořenový systém je poměrně plochý a po přesazení se obnovuje pomalu, tři až čtyři měsíce. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 5b, tedy přibližně -23 až -26 °C; české školky uvádějí u zdejších rostlin až -27 °C.
Přírůstek je středně rychlý až rychlý, v mladém věku běžně 30 až 50 centimetrů ročně. Údaje o konečné velikosti se v pramenech liší podle klimatu: v domovině dorůstá až 40 metrů, u vzrostlých stromů v západní Evropě se uvádí 25 až 30 metrů výšky a 15 až 20 metrů šířky, české školky pro naše podmínky počítají spíše s 8 až 15 metry výšky a 3 až 6 metry šířky. Rozdíl vysvětluje kratší a chladnější vegetační sezóna a menší věk zdejších výsadeb.
V zahradě se uplatní jako solitéra na trávníku, kde je vidět celá koruna i její podzimní barva; ve větších výsadbách se sází do skupin nebo do alejí podél širších komunikací, protože snáší městské prostředí a částečné zpevnění povrchu. Kombinuje se s dřevinami kyselých půd, s rododendrony, azalkami, borůvkami a hortenziemi. Kvůli plochým kořenům a opadu pichlavých plodů se nehodí k pískovištím, k terasám a do úzkých pásů mezi chodníky.
Rodové jméno Liquidambar spojuje latinské liquidus, tekutý, a arabské ambar, jantar; druhové styraciflua znamená doslova ronící styrax. Obojí odkazuje k vonné pryskyřici, kterou strom vylučuje po poranění kůry. Pod názvem americký styrax se dodnes používá v parfumerii jako fixátor, v mýdlech, lepidlech a lacích a jako aromatická složka tabáku; sbíraly ji už kmeny Čerokíů a Čoktawů. Do Evropy se ambroň dostala v roce 1681, kdy virginský kaplan a botanik John Banister poslal rostlinu svému biskupovi Henrymu Comptonovi do Londýna. Patří tak k nejstarším severoamerickým dřevinám v evropské kultuře, i když širšího rozšíření v zahradách se dočkala až ve 20. století, spolu se zájmem o podzimní barvy.