Albízie růžová 'Rosea' (Albizia julibrissin 'Rosea') je opadavý malý strom z čeledi bobovitých, pěstovaný pro peřenou texturu listu a pro růžové květy podobné hedvábným štětečkům. Od základního druhu se odlišuje sytější, tmavěji růžovou barvou tyčinek a bývá uváděna jako otužilejší forma, což z ní ve střední Evropě dělá nejčastěji nabízenou albízii. Domovinou druhu je pás od Íránu přes Střední Asii až po Čínu, Koreu a Japonsko.
Habitus je nezaměnitelný: kmen zůstává nízký a brzy se dělí do několika kosterních větví, které se rozevírají do stran, takže koruna je plochá, deštníkovitá a širší než vysoká. Ve stáří působí strom vrstevnatě, s patry větví nad sebou. Borka je tenká, šedozelená, později šedá, téměř hladká, s bělavými lenticelami. Listy jsou dvakrát zpeřené, patnáct až čtyřicet centimetrů dlouhé, složené z mnoha drobných lístků; celý list připomíná kapradinu. Lístky se na noc a za deště skládají k sobě, což je u dřevin nezvyklý pohyb.
Kvete v červenci a srpnu, tedy v době, kdy má většina dřevin odkvetlé. Květní hlávky vypadají jako růžové prachovky: vlastní korunky jsou drobné a nenápadné, efekt tvoří dlouhé hedvábné tyčinky, u 'Rosea' sytě růžové až karmínově růžové, u báze bělavé. Hlávky sedí ve svazcích na koncích letorostů a otevírají se postupně po několik týdnů. Vůně je slabá a nasládlá, květy vydatně navštěvují včely a motýli. Plodem je plochý lusk osm až dvacet centimetrů dlouhý, zprvu zelený, později hnědý, který zůstává na větvích do zimy.
Sezonní průběh je posunutý. Albízie raší velmi pozdě, běžně až ve druhé polovině května nebo v červnu, kdy jsou ostatní stromy dávno olistěné; holé větve v květnu tedy nejsou známkou poškození. Růst pak probíhá rychle a přírůstky mladých rostlin dosahují i půl metru za rok. Podzimní zbarvení je slabé, listy jen krátce žloutnou a opadávají brzy, často už po prvních chladných nocích.
Stanoviště patří plné slunce a teplé, před větrem chráněné místo — u zdi, na jižní straně domu, v městské zástavbě. Půda musí být propustná; vyhovují i půdy chudší, kamenité, písčité nebo vápnité, snáší zasolení u komunikací i městské ovzduší. Trvale vlhká, těžká a studená půda bývá hlavní příčinou neúspěchu. Po zakořenění je rostlina suchovzdorná a bez zálivky vydrží delší období bez srážek. Mrazuvzdornost formy 'Rosea' se uvádí zhruba do minus patnácti až osmnácti stupňů; v drsnějších polohách výhony namrzají a strom obráží od báze, mladé rostliny první zimy vyžadují krytí kořenové zóny.
Konečná velikost se ve střední Evropě pohybuje kolem čtyř až šesti metrů výšky při šířce koruny čtyři až pět metrů; v teplých oblastech dorůstá až osmi metrů a koruna bývá širší než vysoká. Růst je rychlý zejména v prvních letech, později se zpomaluje. Věk se v evropských podmínkách odhaduje asi na třicet let, jde tedy o dřevinu krátkověkou.
V zahradě se uplatní jako solitéra na trávníku, jako lehký stín nad terasou a posezením — koruna je řídká a propouští světlo, takže pod ní roste tráva i trvalky — a jako květnatý strom do malých zahrad, kde by objemnější dřevina překážela. Snáší i pěstování ve velké nádobě. Kombinuje se se suchomilnými trvalkami, levandulí, kavyly a s dalšími rostlinami středomořského rázu. Řez se nevyžaduje, koruna se tvaruje sama; zásahy se omezují na odstranění poškozených větví v předjaří.
Rod nese jméno po Filippu degli Albizzi, florentském šlechtici, který rostlinu v polovině 18. století přivezl z Konstantinopole do Itálie; odtud se rozšířila po jižní Evropě. Druhové jméno julibrissin pochází z perského gul-i abrišam, tedy hedvábný květ, a odkazuje na dlouhé lesklé tyčinky. Stejnou cestou jdou i lidová pojmenování hedvábný strom nebo perská akácie, přestože s akáciemi rostlina blízce příbuzná není. Označení 'Rosea' se v katalozích ustálilo pro tmavěji růžovou formu, kterou botanická literatura vede jako Albizia julibrissin f. rosea; školkaři ji vybírali z rostlin severnějšího původu právě pro lepší snášení mrazu.