Albízie růžová 'Rosea' (Albizia julibrissin 'Rosea') je opadavý malý strom z čeledi bobovitých, pěstovaný pro peřenou texturu listu a pro květy podobné růžovým hedvábným štětečkům. Od základního druhu se liší sytější, tmavěji růžovou barvou tyčinek a lépe snáší mráz, a proto je ve střední Evropě nejčastěji nabízenou albízií. Druh pochází z pásu od Íránu přes Střední Asii po Čínu, Koreu a Japonsko.
Nízký kmen se brzy dělí do několika kosterních větví rozevřených do stran a koruna je plochá, deštníkovitá a širší než vysoká, ve stáří s patry větví nad sebou. Borka je tenká, šedozelená, později šedá, téměř hladká, s bělavými lenticelami. Dvakrát zpeřené listy dlouhé patnáct až čtyřicet centimetrů se skládají z mnoha drobných lístků a připomínají kapradinu. Na noc a za deště se lístky skládají k sobě, což je u dřevin nezvyklý pohyb.
Kvete v červenci a srpnu, kdy většina dřevin už nekvete. Hlávky vypadají jako růžové prachovky: korunky jsou drobné a celý efekt tvoří dlouhé hedvábné tyčinky, u 'Rosea' sytě růžové až karmínově růžové, u báze bělavé. Sedí ve svazcích na koncích letorostů a otevírají se postupně po několik týdnů. Slabě nasládle voní a hojně je navštěvují včely a motýli. Plodem je plochý lusk osm až dvacet centimetrů dlouhý, zelený a později hnědý, který zůstává na větvích do zimy.
Raší velmi pozdě, běžně až ve druhé polovině května nebo v červnu; holé větve v květnu tedy nejsou známkou poškození. Potom roste rychle a mladé rostliny přirostou i půl metru za rok. Na podzim listy jen krátce zežloutnou a brzy opadají, často už po prvních chladných nocích.
Patří na plné slunce a na teplé místo chráněné před větrem, ke zdi, na jižní stranu domu nebo do městské zástavby. Půda musí být propustná, vyhoví i chudší, kamenitá, písčitá nebo vápnitá; snáší zasolení u komunikací i městské ovzduší. Nejčastější příčinou neúspěchu je trvale vlhká, těžká a studená půda. Po zakořenění vydrží i delší období bez srážek. Mrazuvzdornost je do -15 °C. V drsnějších polohách výhony namrzají a strom obráží od báze, mladým rostlinám se první zimy zakrývá kořenová zóna mulčem.
V našich podmínkách dorůstá 4 až 6 m s korunou širokou 4 až 5 m. Nejrychleji roste v prvních letech, později zpomaluje. Patří k dřevinám krátkověkým, v evropských podmínkách se dožívá asi třiceti let.
Uplatní se jako solitéra na trávníku, jako lehký stín nad terasou a posezením a jako květnatý strom do malé zahrady, kde by objemnější dřevina překážela. Koruna je řídká, takže pod ní roste tráva i trvalky. Snáší i pěstování ve velké nádobě. Sluší jí společnost suchomilných trvalek, levandule, kavylů a dalších rostlin středomořského rázu. Řez nepotřebuje, koruna se tvaruje sama; v předjaří se odstraní jen poškozené větve.
Albízii přivezl v polovině 18. století z Konstantinopole do Itálie florentský šlechtic Filippo degli Albizzi a z Itálie se pak rozšířila po jižní Evropě. Lidově se jí říká hedvábný strom nebo perská akácie, s akáciemi však blízce příbuzná není. Tmavěji růžovou formu 'Rosea' vybírali pěstitelé z rostlin severnějšího původu, a to právě kvůli lepšímu snášení mrazu.